Děkuji za pozvání k diskusi na toto zajímavé a v dnešní době vysoce aktuální téma. Vzpomínám si, že jsme se zde před rokem při stejné příležitosti poměrně obšírně a navíc přiměřeně kriticky věnovali tématu příbuznému - euru. Dnes bychom o stejném tématu mohli mluvit znovu, neboť situace je stejná, nebo spíše horší. V Evropě se - přes horečně probíhající summity politiků - v důležitých věcech za uplynulý rok nezměnilo vůbec nic. Krize eurozóny pokračuje, a nejsmutnější je to, že si rozhodující evropští hráči stále ještě myslí, že vznik eura byla dobrá myšlenka, kterou pouze někdo pokazil.

Je evidentní, že to dobrá myšlenka nebyla a že ztroskotat musela. V posledních týdnech opakovaně - a zcela souhlasně - cituji větu z nedávného článku bývalého britského ministra financí Nigela Lawsona, že „rozhodnutí o Evropské měnové unii bylo jednou z nejvíce nezodpovědných politických iniciativ poválečného období" (v článku „We Need a Constitution to Protect Us from a Superstate", The Times, 5. září, 2011).

Téma fiskální a měnové politiky navržené pro dnešní rozpravu je v mnohém podobné. V loňském roce bylo zřejmé, že se mluví o Evropě. Název dnešní rozpravy nespecifikuje tu část světa, kde neúměrně ekonomickému výkonu rostou veřejné výdaje a kde je monetární expanze používána jako falešný lék proti nikoli monetárně vzniklému problému, proti finanční krizi a ekonomické stagnaci. Přesto je na první pohled evidentní, o jakou část světa jde.

Celého světa se tedy naše diskuse ani letos netýká. Týká se pouze Západu, Evropy a Spojených států amerických. Týká se té části světa, která svou nezodpovědnou politikou v závěru minulého desetiletí dopustila hlubokou finanční a ekonomickou krizi, která v návaznosti na to vyvolala dnešní dluhovou krizi eurozóny a která - jak je vidět - v těchto chvílích směřuje ke krizi další. Řada ekonomických indikátorů ekonomický propad či minimálně zpomalení v budoucnu naznačuje velmi přesvědčivě.