Děkuji za pozvání zde dnes vystoupit a za možnost navštívit Vaše krásné město a jeho okolí. Moderátor dnešního fóra Christian Pfeifer se mne před měsícem v rozhovoru pro Südtiroler Wirtschaftszeitung zeptal, co mne přivádí do Brixenu. Odpověděl jsem, že neznámé místo a příležitost oslovit ty, kteří osloveni být chtějí a to v tématu, které považuji za zcela zásadní.

V České republice zná Brixen - i když jenom na dálku - skoro každý, protože do Brixenu byl v 19. století do exilu poslán známý český spisovatel a novinář Karel Havlíček Borovský. Od té doby mají Češi pocit, že být v exilu v takovém místě musí být velmi pěkné. V naší části Evropy se politické odpůrce spíše posílalo na Sibiř.

Hned na počátku bych chtěl říci, že jsem si vědom toho, že se nacházím v místě, kde je evropský vývoj viděn a interpretován jinak, než v zemi, ve které žiji já. Právě těmito rozdíly a jejich příčinami bych se chtěl ve svém dnešním vystoupení zabývat.

Po staletí byla Česká republika - a jistou nemalou dobu společně s Vámi - součástí velké mnohonárodní říše (dnes bychom asi řekli multinacionální říše), ve které se naši občané necítili dobře. V roce 1918 jsme ve formě Československa konečně získali nezávislost. Stejný stav trval - s výjimkou období druhé světové války - až do počátku 90. let, kdy se od nás oddělilo Slovensko.

Se státem, ve kterém nyní žijeme, se identifikujeme. Naší samostatnosti si velmi vážíme, a proto nemáme žádné ambice vytvořit nějakou novou entitu s jinými, většími či menšími státy. Jakékoliv oslabování této entity formou rozhodování o nás bez nás - a je jedno, jestli ve Vídni, Moskvě nebo Bruselu - si nepřejeme. Právě proto se u nás vytvořila mimořádně velká rezervovanost vůči dnešnímu vývoji v Evropě.