První dojem z Itálie, při mezipřistání v Římě, je hnědá barva. Zatímco v polovině srpna je pro naši zemi stále charakteristická zelená (eventuálně mírně nažloutlá), zde už je to barva hnědá. Po přistání v Palermu je to všechno ještě úplně jinak – písek, holé skály. Už jsem na to poněkud zapomněl. Na Sicílii jsem byl jen jednou, před 46 lety, když jsem v roce 1966 půl roku studoval v Neapoli.

Tehdy jsem jel z Neapole do Catánie autostopem, dnes jsem do Palerma přiletěl a z letiště mne odvezl konvoj pancéřovaných aut italské ochranky. To jsou změny! Tehdy jsem viděl východní pobřeží Sicílie – Catánii, Taorminu, Etnu, Syrakusy, tentokráte místa nejzápadnější – Erice, San Vito Lo Capo, Trapani.

Přijel jsem do Erice, abych se zúčastnil každoroční týdenní konference pořádané Světovou federací vědců na téma „úloha vědy a planetární hrozby“ za účasti více než 150 vědců z celého světa. Jedním z diskutovaných témat je i globální oteplování a to byl hlavní důvod, proč jsem byl pozván i já. Dokonce jsem byl požádán pronést hlavní úvodní projev.

Erice je neuvěřitelně krásné starobylé sicilské městečko na vrcholu kopce ve výši 796 metrů nad mořem, do kterého se dá od moře vyjet klikatými silnicemi nebo lanovkou. Konference se koná v historických budovách bývalých klášterů, účastníci spí v „kobkách“ tehdejších mnichů, jen já mám speciální ložnici, ve které v roce 1993 spal papež Jan Pavel II. při své návštěvě této konference. Vypadá jako malá kaple. Městečko je v sobotu o půlnoci plné návštěvníků, lanovka v tento víkendový den jezdí do 4 hodin ráno. Jsme na Sicílii, o půlnoci jsou zde na ulicích malé dětičky předškolního věku.