Děkuji za slovo, paní předsedkyně, vážená vládo, paní a pánové, tu otázku, kterou tady pokládal pan místopředseda Zaorálek, kde vlastně, přátelé, skutečně jsme, si kladou občané České republiky a spolu s nimi i my velice často, čím dál tím častěji poslední dobou.

Měl jsem připravený podobně dlouhý projev, a to v češtině, čili nebudu trápit stenografy cizími výrazy jako předchozí dva projevy. Ale myslím si, že zde šlo o fakta tak jasná, že je není třeba jedno po druhém opakovat, a proto mi dovolte mé vystoupení z podkladů, které mi moje zázemí v poslaneckém klubu KSČM připravilo, velmi zkrátit na to, co tady možná nezaznělo a mělo zaznít, na to, co podle našeho soudu, soudu poslaneckého klubu KSČM, je třeba ještě dodat.

Především si myslím, že je třeba si jasně říci, co jsou to ty evropské peníze, o které tady jde, že mýtus, že to jsou peníze, které nám přicházejí odněkud z Bruselu, odněkud shůry a že je tedy můžeme a nebo nemusíme využít, je třeba navždycky jasně říci a jasně vysvětliti, že to jsou přece naše peníze. To nejsou peníze, které někdo odněkud jinud nasypal do pokladničky, do oslíčka, který se otřese, když mu dobře napíšeme žádost a spadnou sem a budou to nějaké peníze navíc. To jsou peníze, na které se složili čeští, moravští a slezští daňoví poplatníci, to jsou peníze, na které se složili zaměstnanci nižšími platy, než by měli mít, důchodci nižšími důchody, než by měli mít, živnostníci a podnikatelé možná vyššími daněmi, než by měli mít a ti potřební z nejpotřebnějších nižšími dávkami, méně důstojnými, než by mohli mít. A ty peníze se potom pošlou do toho Bruselu a záleží na tom, jakým způsobem se kterákoliv vláda vypořádá s tím, jak je dostat zpátky tam, kam patří, to znamená do České republiky, do jejích silnic, škol a dalších a dalších staveb či programů, které je třeba, aby tady byly realizovány.