Zda žije ve spořádané rodině, nezahýbá manželce, řádně vychovává děti apod.? Myslím, že právě o toto vám v této chvíli nejde. Jde o to, aby onen lékař byl kvalitním odborníkem a řádně vyřešil váš bolestivý problém. Není to u politiků alespoň trochu podobné? Mohu být obviněn, že se zasazuji o tolerování nemorálních kroků některých politiků, ale není tomu tak. Chci pouze vyslovit názor, že morálka a kvalifikace jsou dvě rozdílné věci a zaměňovat je k ničemu dobrému nepovede.

Představa některých, nejnověji Karla Janečka formulujícího hnutí „pozitivní evoluce“, že novou a lepší politiku přinesou jen morálnější a jaksi lepší lidé, nemá žádné racionální zdůvodnění. V jeho konkrétním případě pak ze dvou důvodů: jeho pozitivní evoluce snad může nashromáždit občany, kteří jsou slušnější a morálnější než mnozí dnešní politikové, ale spíše nashromáždí ty, kteří si to o sobě myslí, aniž by tuto skutečnost bylo možné jakkoliv verifikovat. Bývá tomu tak ostatně pravidlem u všech seskupení, která se o něco takového pokoušela a pokoušejí. Ale hlavně: politika není střetnutí dobra a zla, morálky a nemorálnosti. Politika je střetnutí zájmů. Naši političtí odpůrci nejsou méně morální, jen prosazují jiné zájmy. Z čeho plyne představa, že morálně nezpochybnitelná osobnost bude také kvalitním politikem, který dokáže prosadit nejrůznější politické zájmy, jak to lidé od politiků vyžadují?

Trauma české politiky Je to tradiční, již historické trauma české politiky. Mnohokráte jsme se domnívali, že když máme „pravdu“, musíme být také úspěšní v politice. Události v září 1938, březnu 1939, únoru 1948 nebo srpnu 1968 nás vždy znova a znova přesvědčovaly, že tomu tak není. Naše morální postoje byly zpravidla beze skvrnky. Měli jsme vždy objektivně pravdu, ale politiku (tedy své zájmy) prosazoval úspěšně někdo jiný.