Tomáš Sedláček si tentokráte pozval panelisty V. Dvořákovou, O. Lišku a J. Šídlo. Ne že by to nebylo zajímavé a chytré, ne že by zde nezaznívaly rozumné a zamyšlení hodné úvahy, ale přece jen jsem byl do jisté míry zklamán.

Pokusím se důvody svého zklamání ukázat a vysvětlit na jedné symptomatické drobnosti. Jakákoliv zmínka o prezidentské volbě nebo dokonce o M. Zemanovi byla provázena pohrdlivým úsměškem ( „už sem se lekl, že myslíte toho“, jako reakci na dotaz posluchače ohledně schopností Zemana Pavla (Nejvyššího státního zástupce), pobavený potlesk provázel i výrok, že M. Zeman může jen pozitivně překvapit atd.atd.

Nejde mi v této souvislosti vůbec o názor na M. Zemana a jsem schopen pochopit a tolerovat jisté rozpaky nad touto osobností, ale jde mi o něco zcela jiného: jak mohou lidé, kteří považují přímou volbu M. Zemana prezidentem republiky za politování hodné pochybení, patrně poněkud méněcenné části národa, efektivně uvažovat o jeho budoucnosti? Jak znají společnost ti, kteří se této volbě diví a nechápou ji? Co vědí o myšlení, snažení, trápení a cílech té podstatné většiny společnosti, která takto (a vůbec nechci klasifikovat zda dobře nebo špatně) v prezidentské volbě volila? Vědí vůbec co se děje? Nebudou pak jejich představy o budoucnosti společnosti a národa jen málo reálnými úvahami pražského kavárenského intelektuálního povrchu, který na praktickou politiku nebude mít žádný, anebo jen malý vliv? Neodsuzuje se tak část přemýšlivé inteligence (a bezpochyby i část představitelů uměleckého světa) k věčnému divení se bez šance porozumět společnosti a svému národu?