Vládní návrh,  počítá s tím, že by církve  měly  dostat  přibližně  polovinu někdejšího majetku v hodnotě cca 75 miliard korun, který je v držení státu Za ostatní majetek má pak vyplatit náhradu 59 miliard korun během 30 let. K této částce by se ovšem připočítávala inflace a stát by naopak přestal církvím hradit platy duchovních.

To vše se projednává v době hluboké hospodářské krize, kdy naše česká ekonomika je v propadu, zatížena dluhem z minulých i současných  let  víc jak jedním bilionem a téměř 500 miliardami korun. V situaci, kdy každý desátý občan naší republiky je pod hranicí příjmové chudoby, kdy nám  - naší vinou - hrozí pozastavení čerpání ze strukturálních fondů EU ve výši 22 až 72 miliard korun, kdy vláda „rozpočtové odpovědnosti“  provádí  plošné škrty v resortech, jež mají jediný efekt – srazit občany ještě hlouběji v  jejich  nejisté životní existenci a za to „ustlat“ ještě více úzké vrstvě bohatých.

V této společenské atmosféře, kdy je už více jak  80 % občanů zásadně proti přijetí  tohoto  klíčového rozhodnutí, se tedy projednává zákon o napravení některých majetkových křivd spáchaných na církvích a náboženských organizacích.  Zákon, který dle právníků, znalců ústavního práva, směřuje ve své dikci k prolomení Benešových dekretů. Ignorovány jsou tak dosud platné zákony č. 215/1919 Sb. a č. 142/1947 Sb.

Za pozornost stojí, že si katolická církev v roce 2007 ocenila majetek sama a tento materiál Ministerstvo kultury ČR plně akceptovalo. Například,  nadhodnocení polností a lesních pozemků činí 53 miliard korun!! Přitom u ostatních, oprávněných restitucí a jsou za nimi tisíce našich lidí, je nutno se řídit zákonem č. 316/1990 Sb., kde se bere stav ocenění ke dni odnětí, kdežto církve naopak  -   dle současného stavu!  V tomto zákoně je také uvedený strop, kdy restituent mohl dostat maximálně 250 Kč/m2, zatím co církve si mohou nárokovat i několik tisíc korun za metr čtvereční, například v Praze i v dalších větších městech či zajímavých místech.  V případě schválení tohoto zákona je tedy možno čekat obrovskou vlnu soudních žalob od restituentů.

Církev však současně ve své „důkladnosti“ uplatňuje i náhradu za pozemky, které zmizely nenávratně pod hladinami všech přehrad či pod silnicemi apod. Zde je nutno říci, že tyto pozemky byly zabrány ve veřejném zájmu jako všem ostatním. Opět se zde může vytvářet prostor pro podávání  žalob k uplatnění náhrad, obdobně jak u „běžných“ restituentů, kdy vzorem je církev.