Stabilní cesta vzhůru

Za více než desetileté úsilí bylo v Německu připojeno k síti do loňského roku téměř 25 gigawattů slunečních elektráren, 29 gigawattů ve větrných turbínách. Celkově dodávají obnovitelné zdroje do sítě více než 120 000 gigawatthodin čisté a často přímo v místě výroby spotřebovávané elektřiny.

 Hlavní díky patří dobře nastavené legislativě, která se průběžně mění od jejího prvního přijetí před dvanácti lety podle vývoje hypermoderních technologií: Němci se na rozdíl od českého ministerstva průmyslu nebáli včas snížit výkupní ceny pro sluneční elektrárny a zejména rozdělili podporu podle výkonových tříd i umístění solárních panelů. Právě díky včasné reakci na zlevňování fotovoltaických modulů nemuselo Německo sáhnout k tolik diskutabilnímu kroku, jakým je zpětné zdanění dříve deklarované podpory pro obnovitelné zdroje.

 Dobrým nastavením legislativy se podařilo nasměrovat zájem investorů k malým a středním instalacím na střechách budov a domů. Například v roce 2010 tak z přibližně 7500 megawattů ve fotovoltaice připadlo na jednotky do 10 kW téměř 700 MW tvořených sto tisíci systémy instalovaných na střechách domů. Dalších 3 700 MW připadlo na jednotky v rozmezí výkonů 10 až 100 kW. Na větších střechách středních a velkých firem bylo připojeno 1700 MW solárních panelů. Zbytek patřil instalacím na protihlukových stěnách nebo průmyslově znečištěných pozemcích.

 Zásluhou stabilního růstu tak právě už v roce 2010 větrné turbíny, vodní elektrárny, solární panely či bioplynové stanice vyrobily více elektřiny než paroplynové elektrárny a skoro stejně jako černé uhlí i se přiblížily na dosah jaderné energii.

 Zlom přinesl rok 2011 a shoda německé společnosti na rozhodnutí postupně přestat využívat atomovou energetiku. V Česku se na kroku německé vlády podpořeném sty tisíci lidí na veřejných manifestacích i expertními studiemi státních institucí svezla média i řada politiků. Pravdou však je, že šlo o více než dvacet let diskutovaný krok, ke kterému byla japonská katastrofa ve Fukušimě „jen“ finálním impulsem.

 Možnosti zelené energetiky pak ukázaly letošní kruté mrazy. I během třeskuté zimy byla solární energetika schopna pokrýt 10 procent poptávky v období energetické špičky (peak-load). Výkon solárních a větrných zdrojů, který nahradil ekvivalent atomových v lednu a únoru, ukazuje velmi dobře grafika tohoto videa.

 Navíc právě možnosti obchodovat se sluneční nebo i větrnou elektřinou v době špiček snížily cenu elektřiny na Evropské energetické burze – viz druhá část videa. Další pozitivní rolí vlastní obnovitelných zdrojů v Německu je i fakt, že sluneční a větrné elektrárny uřízly příjmy velkým elektrárenským koncernům. Okolo 40 procent zelených zdrojů patří rodinám, 14 developerským skupinám, 11 zemědělcům a 9 malým a středním podnikům. Pouhých šest procent vlastní energetičtí giganti.

České tápání

 Dnes již odkloněný ministr Kocourek přišel s fantasmagorickým plánem postavit v Česku 18 nových reaktorů. Jenže návrhu energetické koncepce nějak zapomněl řešit, kam by se vlastně vešly, zda by našel dostatek chladící vody, jakým způsobem by je připojil k síti, jak by jejich výkon zálohoval a kdo by vlastně atomové elektrárny zaplatil. Kocourkova utopie překvapivě nechala vládu chladnou. I když takto masivní jaderný růst měl daleko více slabin než využití decentralizovaných, čistých obnovitelných zdrojů prosazovaný například ekologickými organizacemi v propočtené studii Chytrá energie.

 Pokud kabinet Petra Nečase nehasí permanentní vládní krizi nebo autonehody lobbistů, tak spřádá s novým ministrem průmyslu Kubou plány na – sic lehce osekanou – opět atomovou energetickou koncepci. Místo 18 jaderných reaktorů mluví Kuba o dvou v Temelíně, jednom v Dukovanech i další hypotetické elektrárně neznámo kde.

 Základním problémem atomu však stále zůstává financování. ČEZ zřejmě vystrašen zkušenostmi z Finska a Francie (kde se stavba reaktorů aktuálně prodražuje na dvojnásobek původní částky – šest miliard euro) láká z vlády dlouhodobě garantovanou cenu elektřiny z nových reaktorů. Dnes Česko vyváží okolo 18 terawatthodin elektřiny ročně, přesto by si měli spotřebitelé zaplatit další – dost pravděpodobně expertní elektrárnu – ze které budou mít pouze starost, kam uložit vyhořelé jaderné palivo.

 Jenže plán může narazit na dlouhodobé úspěchy obnovitelných zdrojů. Průměrná cena solárních panelů za posledních deset let spadla o 70 procent a dále se do konce tohoto desetiletí očekává pokles o dalších padesát. Díky soustavnému přísunu inovací se blíží parita sítě, podle studie Evropské fotovoltaické průmyslové asociace by měla být dosažena do roku 2020 v celé Evropě.

Proč si tedy nepřiznat: další reaktory nebudou v Temelíně stát s největší pravděpodobností vůbec a pokud se projekt vůbec rozběhne rozhodně ne před rokem 2025. Budeme pak chtít energii z předraženého jádra, nebo raději z lokálních a tou dobou již levnějších vlastních zdrojů?

Vyšlo na blogu aktualne.cz