Vážení přátelé, procházím se s Jájou a Laurinkou, mými milovanými vnoučky, a říkám si, jak moc bych jim přála dlouhý a požehnaný život. Když říkám dlouhý život, nemyslím tím jen léta plná síly a svěžesti, ale i spokojené stáří. Jednou, dá-li Bůh, budou moji vnuci starší, než jsem já teď. A budou řešit to, co každý člověk od určitého věku. Nikdo nechce být bezmocný a odkázaný na ostatní. Viděla jsem to na svých babičkách a dědečcích už jako malá holka.

Bohužel člověk má takovou vlastnost, že si stáří nepřipouští. Tahle pravda je nad slunce jasnější, když se podíváte na věkové složení lidí, kteří mají penzijní spoření. Mezi 18. a 29. rokem si peníze na důchod ukládá jen 262 tisíc lidí. To až s příchodem středního věku dochází člověk osvícení, že jednou budu taky starý. Z Čechů, kterým je 30-49 let jich spoří už 1,6 milionu. No a jako je člověku zatěžko přemýšlet o vlastním stáří, nechce se mu přemýšlet ani o stáří svých potomků.

Snad proto jen 170 tisíc dětí má od svých rodičů zřízené penzijko.

Někdo mi může namítnout, že podmínky spoření stejně nejsou nic moc. Střádat celý produktivní věk, abych měla v 65 letech ani ne 600 tisíc? Nic moc. Jenže právě tohle se teď radikálně mění.

Přicházíme s revolucí, na kterou neměla odvahu žádná vláda před námi.