Reakce senátorů je adekvátní situaci, do které Česko chování prezidenta Klause přivedlo, tedy na kraj fungování právního státu. Senátoři se jistě uchylují k silnému, ale zároveň zcela legitimnímu, nástroji, se kterým ústava právě pro takové případy počítá.

 Zpochybnění legitimity tohoto instrumentu využít naopak vypovídá o tom, jakým způsobem zůstává česká politická elita demokraticky nevyspělá. Ve své podstatě jen reaguje na zvuk slova „velezrada“. To možná vyvolává vášně, relevantní je ale pouze jeho právní obsah.

 Část zákonodárného sboru se rozhodla užít své pravomoci reagovat na domnělé ohrožení demokratického řádu republiky. Je smutným dokladem stavu naší politické kultury, když si premiér Nečas dovolí označit takový krok za „ubohý“. Nechápe, že jde o zásadní princip.

 Již na základní škole se děti učí, že veřejné instituce smí pouze to, co jim je dovoleno, a že občan může činit vše, co mu není zakázáno. Je jim vštěpována ústavní zásada enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí, respektive zásada legální licence. Prezident Klaus porušil obojí.

 Jak? Neratifikováním mezinárodních smluv, nekonzultací s kontrasignující vládou o udělení a obsahu amnestie či odmítnutím jmenovat ústavní soudce. Nebo naopak neuposlechnutím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci soudního čekatele Petra Langera.

 Také proto je spor o žalobu pro velezradu sporem o demokratický řád České republiky. Demokratický právní stát musí být schopen vymáhat právo, dodržovat svá vlastní pravidla a chránit práva svých občanů. Není-li toho schopen, selhal, a jeho existence ztrácí smysl.

 Prezident nás svým extremistickým výkonem funkce postavil do situace, kdy se, na kraji fungování právního státu, po tomto smyslu opět ptáme. Ať již jde o obsah a způsob udělení prezidentské amnestie, opovrhování soudní mocí či ústavou.

 Václav Klaus kdysi postavil svůj úspěch na ideologii prosazování svobody jako svévole a na bytostném odporu k regulaci a pravidlům. Své vnímání světa promítl i do výkonu prezidentského úřadu opakovaným ohýbáním a překračováním ústavy.

 Pokud bychom nebyli schopni se Klausovu pošlapávání ústavy a pravidel postavit, znamenalo by to, že je prezident v českém politickém systému postaven nad zákon, že stát rezignoval na své funkce, že nejsme demokracií, ale státem v zajetí vrtochů a libovůle mocného jednotlivce.

 Žaloba pro velezradu je reformní snahou napravit Klausovo prezidentské selhání. Je testem, zdali jsme schopni bránit se institucionální zvůli a zneužití moci. Pro naši mladou demokracii je takový test dospělosti tím důležitější, čím více narůstá nedůvěra občanů ve státní instituce.

 Senátoři, kterým leží na srdci zdravý vývoj české demokracie, by proto ústavní žalobu měli podpořit. Nejde o to říct, že je Václav Klaus velezrádce, ale o navrácení elementární důvěry v úřad prezidenta.