Pětadvacetihektarové hospodářství v těsném sousedství družstva s podstatně větší obdělávanou plochou se musí potýkat s dennodenními naschvály počínaje blokováním přístupových cest a konče výhrůžkami, že v blížících se pozemkových úpravách si družstvo soukromníka vyžene někam na okraj a samo ukáže prstem na nejlepší pozemky v obci.

Tato nijak výjimečná situace je důsledkem naprostého odtržení lidí od půdy během dvou generací po roce 1948, které se za posledních dvacet let nepodařilo napravit ani restitucemi, ani prodejem více než 600 tisíc hektarů státní půdy do soukromých rukou.

V naší zemi sice máme neuvěřitelných 3,5 milionu vlastníků půdy, problém je však v jejich vztahu k půdě. Velká část z nich si totiž myslí, že správa zemědělského majetku rovná se jednou ročně zaplatit daň z nemovitostí plus jednou ročně dostat od nájemce nájemné. A tak u nás se třemi čtvrtinami zemědělského majetku podnikají nájemci, kteří často pouze maximalizují své výnosy a nemají zájem chovat se k půdě jako řádní hospodáři. Dobře totiž vědí, že majitel pozemku po nich ani nic takového nežádá (protože ani obvykle neví, že by měl), a i kdyby žádal, jen těžko by si to na nájemci vynucoval. Majitel totiž nemůže jen tak pronajmout půdu někomu jinému, pokud jde o pozemek scelený do jednoho velkého lánu nebo bez samostatného přístupu. A o takový pozemek jde ve většině případů.