Při přípravě zmiňovaného fóra (Veřejné zakázky kvalitně – pozn. red.) jsem možná naivně věřil, že debata může být vedena racionálně, aniž by každý, kdo si dovolí cokoli kritizovat na tomto zákoně, byl a priori označen přinejmenším za "sprostého podezřelého".

Při přípravě zmiňovaného fóra (Veřejné zakázky kvalitně – pozn. red.) jsem možná naivně věřil, že debata může být vedena racionálně, aniž by každý, kdo si dovolí cokoli kritizovat na tomto zákoně, byl a priori označen přinejmenším za "sprostého podezřelého". Osobně jsem se nikdy ve svých vystoupeních nepouštěl do rozsáhlých statistik. Vím, že nějaké má ministerstvo pro místní rozvoj, nějaké Komora administrátorů veřejných zakázek, nějaké Svaz podnikatelů ve stavebnictví. Čtenáři i samotní novináři si mohou složitě ověřit, které jsou objektivnější. Navíc platí okřídlené – nevěřím žádné statistice, kterou jsem sám nezfalšoval. Mě osobně na zákoně a diskusi kolem něj trápí trochu jiné věci.

V žádném ze svých vystoupení na toto téma jsem nepodával žádné návrhy, které by do zákona vracely historicky kritizované nástroje. Až něco takového navrhnu, nechť jsem za to kritizován.

Kritizoval jsem alibistické soutěžení jen na cenu. Ani doma si přece nekupujeme jen ty nejlacinější věci. Vím, že zákon přímo neukládá soutěžit jen na cenu, ale bohužel k němu chybí metodicky jasný rámec možností přezkoumání obvyklosti výše nabízené ceny. A tak pak často úředníci na úřadech raději jednoduše soutěží na cenu, a i když vědí, že nabídka není nejlepší, vyberou prostě tu nejlevnější, aby měli klid a neriskovali, že v rámci nějakého politického či konkurenčního boje budou muset chodit vysvětlovat svůj postup na NKÚ, ÚOHS, kontrolní oddělení operačních programů nebo na protikorupční policii. Upřímně řečeno, ani se jim moc nedivím. Ale to přece není smyslem zákona o zadávání veřejných zakázek.