Mně bylo tehdy pouhých sedm let, a přesto si dodnes živě pamatuji vojenské ležení páchnoucích ruských vojáků a jejich tanky v ulici nedaleko našeho pražského domu.

Pokud mám však tuto historickou událost, která nás v mnoha směrech stále tíží stejně jako září 1938 či únor 1948, hodnotit jako ministr obrany současné České republiky, je na místě věnovat pozornost tehdejší Československé lidové armádě. Přestože byla mocenským nástrojem komunistického režimu, i ona se v srpnu 1968 v drtivé většině přidala na stranu národa, odmítajícího sovětskou okupaci.

Zvykli jsme si zjednodušovat naše moderní dějiny a při pohledu na armádu zpochybňovat její smysl s tím, že v září 1938 a v srpnu 1968 nebránila se zbraní ohroženou zem. Zapomínáme však, že v civilizovaných evropských zemích rozhodují zpravidla o nasazení armády civilisté – politici. Ti z roku 1968 potom armádu opět zavedli do starých kolejí poslušnosti. Aby se to však povedlo, muselo být za své postoje v prvních dnech okupace z armády vyhozeno velké množství důstojníků a praporčíků.

V srpnu 1968 totiž i důstojníci s legitimací KSČ z velké části dali přednost příslušnosti ke svému národu a uražené vojenské cti, byť to mělo často tragikomickou formu ve stylu známého Hřebejkova filmu Pelíšky.

Ano, byli zde i vyslovení zrádci jako ministr národní obrany generál Martin Dzúr, ale proti němu můžeme postavit dnešním vojákům jiné, pozitivní vzory.