Takovou zkazku o Vás vyprávějí sovětští lidé všude na Rusi. A já, já věřím pravdivosti její! A za svědka svůj národ beru si… Vy víte vždycky, v každém okamžiku, čím žije a v co doufá každý z nás. A proto je tak slabé slovo díků a dokonce i básním vázne hlas.

To jsou slova básníka, prozaika a dramatika Pavla Kohouta z jeho Slova k soudruhu Stalinovi z prosince 1952, ve kterém velebil sovětského diktátora a ve kterém mu hlas ani trochu nevázl. Jistě, každý může udělat něco špatně, může se mýlit a každý může po čase dojít k jinému pohledu na to, co dělal a co si myslel. Stalo se tak i v případě pana Kohouta, kterého si vážím za část jeho umělecké tvorby a především za jeho odvážné angažmá v Chartě 77.

Zatímco ale Pavel Kohout sám sobě šanci dal, jiným ji odpírá. Ve svém článku v MF DNES (vyšel 9. března pod názvem O velkém umění odejít a o nemenším umění přicházet) se mě sugestivně ptá: „Stojí Vám ministerská epizoda za to, abyste si navždy zkazila pověst?“ A kromě jiného tvrdí, že netuším, oč v náročném resortu na ministerstvu kultury běží.