Pokud jde o záruky zdravotní péče o všechny občany, máme asi nejlepší ústavu na světě. Spolu s mezinárodními zákony o lidských právech určuje podobu veřejného zdravotnictví, kde je postaráno o každého. Dokonce by ani nemělo záležet na tom, kdo sestaví vládu.

Patřičnou péči o všechny občany je nutné financovat na základě solidarity bohatých s chudými. Zatemňující slovní spojení "solidarita zdravých s nemocnými" znamená jen, že zdraví nejsou léčeni. Tím se ale peníze na léčení nemocných nezískají. Solidarita bohatých s chudými vadí některým bohatým, a ti se snaží, aby se co nejvíce péče platilo přímo, bez jejich solidární účasti. To je v rozporu s Ústavou ČR, ale toho se v minulosti nedbalo. Proto šel Svaz pacientů ČR v srpnu na jednání s ministrem zdravotnictví Hegerem jak s požadavkem zrušení poplatků, tak i s návrhem obnovit hrazení úplné stomatologické péče z veřejného zdravotního pojištění.

Ministr Heger připustil, že regulační poplatky neregulují a jako platba za péči jsou v rozporu s Ústavou ČR, ale že je nehodlá zrušit všechny, protože za léky a ve stomatologii se platí běžně. Jaká je to hrůza, omluvit porušování nejvyššího zákona tím, že je zvykem ho porušovat!

Ale jak k tomu došlo. Na začátku devadesátých let vyjednal president stomatologické komory Pekárek, schopný lobista, aby z fondů pojištění byla vyčleněna určitá poměrná část jen pro úhrady za stomatologické výkony ze zvláštního účtu. Vyhnul se tak limitování úhrad, které postihlo ambulantní specialisty a stomatologové a jejich sestry dosáhli brzo příjmů na úrovni 150% příjmů v jiných odbornostech. Potom prosadil postupné rozšiřování rozsahu stomatologické péče nehrazené z veřejného pojištění a tím došlo k plíživé likvidaci solidárního hrazení této péče. Zároveň byly rušeny málo výnosné prohlídky chrupu školní mládeže. Postupně jsme dospěli do stavu, kdy si stále více občanů patřičné stomatologické práce nemůže dovolit.