Tehdy v přepočtu 900 miliard korun na léta 2007-2013 působilo impozantně, neboť se prakticky jednalo o jeden státní rozpočet k dobru a možnost, jak nejen podpořit české hospodářství, ale především jak poskytnout možnost rozvoje i těm oblastem společnosti, které byly dlouhodobě podfinancované.

I po odchodu z premiérského úřadu a v roli šéfa opozice jsem se proto stavu příprav i následnému využívání fondů EU věnoval, neboť jsem to považoval jak za svou osobní povinnost, tak také za šanci, kterou nesmí naše země promarnit. Mrzí mne proto, musím-li dát z větší části zapravdu komentáři Václava Dolejšího („Dotaz do Bruselu: Dotace se čerpají, nebo tunelují?“, MFDnes, 4. 1. 2012), který vystihl podstatu českého problému s evropskými fondy.

Nejdříve však k tomu málu, s čím v jeho komentáři souhlasit nemohu. Především musím odmítnout tezi, že v systému čerpání fondů „hlavní chybu udělaly už vlády ČSSD“. Není totiž tak úplně pravdivé tvrzení, že by „socialisté navrhli nesmyslně 26 kanálů – takzvaných operačních programů“. V letech 2004-5, kdy jsem zastával post ministra pro místní rozvoj, jsem jako socialista naopak sváděl boj o co nejefektivnější systém s co možná nejmenším počtem operačních programů.