Paroubek: Kdo ve volebních kampaních lže?

Věci ostatně příliš nepomohlo, že M. Zeman neučinil po svém zvolení ani nejmenší pokus o smíření s českými médii. Osobně si nemyslím, že Zemanovi pomohla na Hrad média. To si určitě nemyslí ani on sám, byť jim za jejich jednostrannost ironicky poděkoval.

Pokud si M. Zeman analyzoval velmi detailně zpracovaný průzkum Medianu (když chtějí, umí tyto agentury průzkumy zpracovávat kvalifikovaně), nemohl přehlédnout to, že 36% voličů ČSSD a 54% voličů KSČM jej nevolilo. Část těchto občanů, kteří hlasovali nohama, zůstala doma nepochybně v důsledku působení médií. Část ovšem k volbám nedorazila z důvodu hlubších politických či ideologických výhrad.

Většině komentátorů – v důsledku nasazených ideologických brýlí – unikají ty skutečné, hlubinné příčiny a největší chyby, které vedly ke Schwarzenbergově prohře.

Pojmenujme si je ve stručnosti:

1. M. Zeman zcela správně pochopil, že prezidentské volby proběhnou po linii střetu pravice versus levice, přičemž vláda pravice je po dvou a půl letech (a vlastně po sedmi letech) hodnocena jako velmi neúspěšná a je extrémně nepopulární. Dnes ji podporuje sotva desetina voličů.

2. Volební tým K. Schwarzenberga – po neuvěřitelném úspěchu kampaně svého kandidáta v I. kole – vršil chybu na chybu. Kdyby tito hoši nedělali nic, měli by lepší výsledek. Především naprosto nesmyslně hnali pětasedmdesátiletého muže, s výraznou vadou řeči a zjevnou neschopností se připravovat seriozně na debaty (já osobně jsem se na nejtěžší televizní debaty připravoval v souhrnu i 10 hodin sám i s týmem svých spolupracovníků) do snad deseti debat v televizi i jinde. „Karlův tým“ nemá vůbec tušení, že příprava na takovou debatu znamená přípravu a propracování obsahu sdělení, formy, gagů, špílců i gest a jiných detailů.

Kdyby jejich kandidát šel pouze do dvou televizních debat a tečka, mohla spřátelená (tj. de facto všechna) česká média tyto debaty vyhlásit za velké Schwarzenbergovo vítězství. A většina těch, kdo by tyto debaty neviděli (a těch by vždy byla většina), by brala Schwarzenbergův úspěch v debatách jako holý fakt.

M. Zeman nakonec stylem start – cíl v debatách drtivě vyhrál. Tedy u veřejnosti, která jej musela považovat za připravenějšího pro prezidentství.

3. Stejně vážnou chybou pro výsledek prezidentské volby byl ovšem Schwarzenbergův urážlivý výrok na vrub E. Beneše a popření platnosti tzv. Benešových dekretů. Nic nemohlo odhalit Schwarzenbergovo ledví více, nežli právě toto. Do té doby – tedy prakticky v prvních čtyřech dnech kampaně před II. kolem voleb – se jeho kampaň nesla na vlně pozitivních emocí a Schwarzenberg byl schopen vítězit. Bylo až dojemné vidět po ulicích chodit pluky dětí školou povinných s plackami Karla s čírem, vedené učiteli obvykle kňučícími v důsledku asociální (mzdové) politiky dnešní vlády, ale s knížecí plackou.

Mít prezidenta s popsaným názorem na Benešovy dekrety by pro republiku znamenalo bezpečnostní riziko. Co však bylo aktuálně podstatné, to byla antiemoce, jež se z „knížecích“ slov vyvinula. Tato antiemoce prostě rozbila tu obrovskou pozitivní vlnu, která hrozila zachvátit rozhodující část nerozhodnutých ve prospěch K. Schwarzenberga.

To, že si M. Zeman ve volební kampani s některými fakty hlavu nelámal, je také zřejmé. Ale chtít po něm, aby byl Mirkem Dušínem české politiky a proti němu by bylo dovoleno cokoliv, je možné, ale je to nerealistické.

Ostatně volební kampaně pojaté jako střet politické pravice plus zdrcující části médií versus sociální demokracie probíhaly v letech 2006 až 2010 vlastně všechny. V těch kampaních jsem jako terč sloužil já. Teď to byl M. Zeman (a krátce předtím dva týdny i J. Fischer). M. Zeman měl jediné velké štěstí, a sice, že antikampaň proti němu trvala pouhé dva týdny. Za dva týdny se sice dá stihnout dost, ale nedá se významná část veřejnosti opravdu kontaminovat nenávistí tak, aby nenávist prostoupila všechny póry lidí a zvedla antiemoci, která zachvátí podstatnou část vlažných voličů levice a voličů nerozhodnutých, swingujících.

V čele sociální demokracie jsem dobyl v listopadu 2008 fenomenálního vítězství (36% hlasů a 13 hejtmanů, resp. 23 senátorů ze 27 kandidujících). Následovala mnoho měsíců trvající antikampaň proti mé osobě (včetně útoků na mou rodinu) vrcholící vajíčkovými útoky na mítincích ČSSD v květnu 2009 před volbami do EP. Vajíčkové útoky nebyly pochopitelně spontánní. Byly hecovány tiskem – od MFD přes některé redaktory Práva (A. Mitrofanov) až po bulvár, který např. navigoval zájemce, kam jít koupit vajíčka v blízkosti mítinků ČSSD.

Proti vajíčkům na mítincích se lze jen těžko bránit. Je to zesměšňující, a to byl účel operace. Je to věc, které se dobře nemůžete ubránit. Není na to dobrá reakce, ani mediálně. Zlehčovat to, znamená přistoupit na vnucená pravidla hry. Společnost řešila svištění vajíček, důvodnost této kanonády a nikoliv vážné problémy, které způsobila Topolánkova vláda. Odvedlo to lidi od skutečných problémů. Proč to bylo možné? Umíte si představit, že by se to stalo v Rakousku, Německu anebo třeba ve Francii (nemyslím ani tak hod vajíčkem, ale následný jednostranný způsob psaní v médiích)? Česká média nejsou – na rozdíl od těch západoevropských pluralitní. I tentokrát, v prezidentských volbách se to prokázalo. M. Zeman měl jediné štěstí, trvalo to velmi krátce a ne dlouhé měsíce. Před I. kolem voleb musela média „pravdy a lásky“ nejprve „zmasakrovat“ J. Fischera. Tato média vytvořila o J. Fischerovi normalizačně-milicionářský příběh bezskrupulózního kariéristy. Prostě kruhy pravdy a lásky použily J. Fischera jako předskokana K. Schwarzenberga. Propojení mezi volebním štábem K. Schwarzenberga a některými médii, a to nejen tištěnými, bylo ve volební kampani zcela evidentní.

Připomeňme si také některé zkušenosti z volební kampaně před sněmovními volbami v květnu 2010. Byla dlouhé měsíce vedena ve stylu štvanice opírající se o nenávist vůči mně (a mé rodině) a vůči sociální demokracii. Z každého rohu na mě vykukovala z plakátu či billboardu odporně se šklebící tvář Jiřího Paroubka. Dlouhé týdny bylo podprahově podsouváno lidem - voličům langerovsko-finkelsteinovské poselství nenávisti. Svou „práci“ odvedl americký „specialista“ na volební kampaně Finkelstein, kterého k nám dopravily „jisté“ americké kruhy (které to asi jen jsou). Krátce předtím Finkelstein působil v Rumunsku, v prezidentských volbách. Vedl zcela destruktivní antikampaň ve prospěch současného velmi kontroverzního prezidenta Basesca, zničující pro jeho soc. dem. protikandidáta.

Na vajíčka sice před sněmovními volbami v květnu 2010 nedošlo, ale poté, co ČSSD zahájila své tři turné mítinků, na nichž by představovala své kandidáty, byly její mítinky guerilovým způsobem řízeně napadány. Nezbylo nežli tato turné, přerušit v samém začátku. A volební kampaň ČSSD byla postavena na jejich uskutečnění, na osobním kontaktu s voliči. Ve fyzických střetech, ke kterým na mítincích ČSSD docházelo, a které by se stupňovaly, by dříve či později došlo ke zraněním. Odpovědnost za ně by média „svedla“ na ČSSD.

M. Zemanovi dnes pravicoví publicisté vyčítají lživou kampaň. No ale, co jiného byla kampaň proti dinosaurům (těmi pochopitelně nebyli ani Nečas ani Kalousek či Schwarzenberg) a proti údajně hrozícímu „řeckému“ rozvrat státních financí za vlády levice před volbami v květnu 2010. Těmito lživými kampaněmi pravice rozvíjenými prakticky všemi českými médii vč. veřejnoprávních, se ve společnosti podařilo vytvořit silnou emoci proti levici obecně i proti mně osobně. Část voličů ČSSD pak zůstala doma a vlažnější část jejích voličů volila Věci veřejné, SPOZ i Suverenitu. Např. „levicové“ Právo (J. Hanák) doporučovalo nevolit velké strany (rozuměj ČSSD) a naopak volit menší strany (rozuměj VV, SPOZ a Suverenitu). Zmíněná emoce nesporně zapůsobila u těch, pro které byla určena.

Ve volební kampani před sněmovními volbami v červnu 2006 vznikla takováto negativní emoce zveřejněním lživé tzv. Kubiceho zprávy. Na jejím nekritickém zveřejnění se podílela téměř všechna tištěná (s výjimkou Práva) i elektronická (TV, rozhlas a internet) média. Volby do sněmovny tehdy skončily mezi levicí a pravicí remízou. Přes dlouhodobé štvaní v médiích, spočívající v prefabrikaci lžikauz (Biolíh, Unipetrol), lživým spojováním levice s organizovaným zločinem (např. MFD zveřejňovala rozhovory s výtečníky Spyrou, Krejčířem, Pitrem, kteří obviňovali ČSSD z korupce) a vlastně neustálým strašením veřejnosti bývalým režimem, se pravici nepodařilo ve volbách zvítězit.

Také před podzimními komunálními a senátními volbami v roce 2006 přišel Kubiceho policejní útvar ÚOOZ se špiněním a lžikauzami vůči ČSSD. Objevila se vykonstruovaná lžikauza Budišov – jejíž všichni aktéři byli do dvou let soudem osvobozeni (podobně jako u lžikauzy Biolíh) – pár dní před volbami byla teatrálně zatčena V. Jourová a v Johnově pořadu Na vlastní oči (1,5 milionů diváků) dva dny před volbami se objevila informace, že „soc. dem. gangsteři“ z Budišova připravovali vraždu plk. Kubiceho Dnes musí být každému jasné, že se jednalo o záměrnou dezinformaci po linii Janoušek – John – Kubice. Negativní emoce vytvořená prefabrikací kauz částí policie těsně před volbami pochopitelně citelně narušila pozici levice před volbami. Ale zdaleka ne tak, jak si to loutkáři v zákulisí přáli (kdo jen to asi dokáže koordinovat práci policie a médií, a to nejen v Česku, ale i např. v Polsku).

A mohl bych uvést další příklady negativních kampaní v letech 2005 – 2010 vůči levici. Měli společného jmenovatele: nepluralitní média ochotná je nejen zveřejnit, ale také tvůrčím způsobem dále rozvíjet. Na jednotlivé novináře se nemá smysl zlobit, o směřování jejich média rozhoduje majitel a vedení redakce.

Závěr:

M. Zeman měl jediné štěstí, ostrá antikampaň proti němu byla krátká. Staré kauzy (MUS, Olovo, Bamberg) vyvanuly a vlastně nikdo nevěděl, o co v nich šlo. Málokdo je také bral vážně.

Největší problém, který se nesporně opět projeví před příštími volbami do sněmovny, je pluralita médií, když v jejich nepluralitě vévodí dokonce veřejnoprávní média.