Zdá se, že podle pojetí autorských práv vedle sebe existují dva světy. Svět, ve kterém někdo napíše nějakou myšlenku, dokonce i klidně zlou, hloupou, nenávistnou nebo lživou, nebo někdo stvoří cosi, o čem se domnívá, že to je umění a aniž by se na trhu myšlenek a nápadů ověřilo, zda to někoho zajímá, má na sedmdesát let právo, aby nikdo neřekl, nenapsal, nenafilmoval a nenamaloval nic podobného a aby takovou myšlenku nikdo nepoužíval, pokud nezaplatí autorská práva. Kdyby náhodou autor oné jakkoli pitomé myšlenky zemřel, zdědí autorská práva jeho potomci. To jsou pravidla, která možná docela vyhovovala ve světě, v němž musel mořeplavec podniknout několikaletou cestu do orientu, aby přivezl nějaké nové myšlenky a pak se z toho dalo žít po zbytek života.

Před několika desítkami let vzniknul druhý svět – svět digitálního sdílení myšlenek, nápadů, fotek, klipů a zážitků. NE že by neplatila žádná autorská práva – napíše-li někdo nějakou novou myšlenku na blogu, diskutuje se o ní asi tak týden a pak se stává součástí všeobecného myšlenkového prostředí. Jistě platí, že když někdo cizí myšlenku cituje, musí uvést autora. Slušný člověk nekrade a nekrade ani myšlenky. A přiznejme si také, že originálních myšlenek není tak moc a že vymyslet něco úplně nového je docela dřina. Prvenství a originalita – tedy i autorství - se dá snadno zjistit podle toho, kdy byla myšlenka či dílo publikováno poprvé na Internetu. Poločas sdílení myšlenek na Internetu jsou nanejvýš dny, v žádném případě to není sedmdesát let.

Možná by měla být uzavřena dohoda, že autor, který chce své dílo chránit autorskými právy v pojetí minulého století, nebude své dílo nikdy digitalizovat, nebude jej digitálně vytvářet, zpracovávat ani kopírovat a nikdy nebude používat reklamu v digitálních médiích. Nechť si maluje své obrazy olejem, knihy a články píše na psacím stroji, nechává si je vytisknout olověnými písmenky od sazečů, nechť fotografuje a filmuje na želatinové filmy a hudbu natáčí na magnetofonové pásky. Pokud toto vše dodrží, může si na své dílo umístit copyright a požadovat autorské poplatky po dobu sedmdesáti let.

Dá-li však autor souhlas k digitalizaci svého díla, vstupuje na trh myšlenek a nápadů, v němž se sdílení odehrává s jiným poločasem rozpadu a podle jiných pravidel a musí se s tím smířit. Není důvod, aby privilegovaná skupina lidí měla právo chránit si své myšlenky autorskými právy a jiní ne. I myšlenka toho nejposlednějšího člověka by totiž také měla být chráněna. A pokud nějaký režisér, textař či spisovatel použije jedinou větu, která již byla někdy v historii použita, měl by k tomu mít souhlas autora a měl by za to zaplatit. Pokud sochař nebo malíř použije křivku, která není původní, měl by k tomu mít souhlas toho, kdo ji použil jako první. Pokud se režisérovi ve filmu objeví budova, auto, oblečení či jakýkoli předmět, měl by platit autorská práva.

Problém však vzniká ve chvíli, kdy stát svou mocí, údajně demokratickou a odvozenou od vůle voličů, začne vynucovat pravidla analogového světa ve světě digitálním. Internet je dnes něco jako veřejný statek, který slouží pro obecnou potřebu. Před sto lety byl veřejným statkem chodník nebo silnice. Stát nebo obec se o veřejný statek stará, protože se to všem vyplatí a protože si to voliči přejí, ale nesmí zasahovat do toho, kdo po chodníku chodí, kam chodí a jak chodí, či zda tam dokonce netančí. V oněch analogových časech stačilo ústavně zakotvit ochranu listovního tajemství. Poštu provozoval stát jako veřejný statek, přesto lidem nesměl otevírat dopisy. Zcela jistě by to uměl udělat tak, že by si nikdo ničeho nevšimnul, ale nesměl. Prosadili si to občané a po letech se to dostalo do katalogu lidských práv a svobod.