Premiér Nečas: Musí platit „dvakrát řež výdaje, než jednou zvedneš daně“

Vážené dámy a pánové, vážení hosté,

jsem rád, že mohu vystoupit zde na tomto již tradičním Žofínském fóru, tentokrát s tématem konsolidace veřejných financí. V kontextu stávajících vládních diskusí o rozpočtových přípravách následujícího i dalších dvou let je toto fórum vhodným prostředím k seznámení veřejnosti s plánem vlády o rozpočtových změnách v letech 2012 až 2014, a to i v době, kdy je celá Evropa nucena přehodnocovat přístup k fiskální politice, protože dlouhodobé žití na vysoký dluh vede k dramatickým koncům.

Tentokrát už nelze ekonomické problémy bagatelizovat „řeckou lží“, kdy jsme byli ještě nedávno napadáni opozicí, že situace zdaleka není tak závažná. Dnes se už otřásá v základech celá eurozóna především kvůli vážným problémům jejích nejslabších článků. Tedy zemí, které vlivem celosvětových ekonomických turbulencí ztratily nebo ztrácejí svou kredibilitu na finančních trzích, což je jeden problém, ale podstatně důležitější a složitější problém je, že tyto země ztrácejí svou konkurenceschopnost. V krátkodobém horizontu vyřešení jejich rozpočtových a fiskálních potíží je jedna věc, ale dlouhodobá udržitelnost jejich veřejných financí pokud se nezvýší konkurenceschopnost je samozřejmě ohrožena.

Dodržení konvergenčního programu

Úvodem musím zdůraznit a opakuji to neustále, že vláda považuje dlouhodobou stabilitu veřejných financí za svou klíčovou prioritu. Chceme dodržet konvergenční program, který počítá s každoročním snižováním schodků veřejných rozpočtů. Stále platí, že v následujících letech chceme dosáhnout poklesu deficitu veřejných rozpočtů maximálně na 3,5 procenta HDP v letošním roce a dostat se v následujících letech deficit pod 3 procenta HDP s cílem dosáhnout do konce roku 2016 vyrovnaných veřejných rozpočtů. Toto je obsaženo v koaliční smlouvě a od toho vláda pod mým vedením nehodlá od svého přísného úsilí ustoupit.

Znamená to ovšem provádět politiku nepříliš populární, za kterou nám veřejnost příliš nezatleská. Nemáme však jinou možnost, než lidem trpělivě vysvětlovat, že se díváme přes horizont nejbližších voleb a chceme ušetřit dnešní a budoucí generace od vážnějších problémů.

Na jednu stranu samozřejmě nikoho z nás nemůže těšit, že životní úroveň obyvatel neporoste tak rychle nebo dokonce bude stagnovat, jak by si přáli a jak bychom si přáli i my. Na druhou stranu beru současnou situaci jako příležitost, jak se vrátit k osvědčeným konzervativním hodnotám. Tedy neutrácet více, než si můžeme dovolit, aby už v blízké budoucnosti nedošlo k mnohem negativnějšímu vývoji s výrazně citlivějším dopadem na široké vrstvy našich občanů.

Propojení s evropským prostředím

Česká ekonomika nefunguje ve vzduchoprázdnu. Jsme propojeni pupeční šňůrou exportu se světem mnohem více než většina evropských zemí. Náš poměr exportu k HDP je možná nejvyšší nebo jeden s nejvyšším v celé EU, v loňském roce dosáhl 80 procent, i tak silně proexportně orientované ekonomiky, jako je ta německá, dosahují v tomto parametru hodnoty 50 procent a Nizozemsko, které je srovnatelné s námi svou velikostí a podle počtu obyvatel, tak dosahuje 60 procent. Naštěstí se nenaplňují černé scénáře o prohlubující se krizi eurozóny. Stejně tak ale platí, že jakákoli infekce evropského finančního nebo průmyslového sektoru může rychle oslabit náš hospodářský růst.

Žijeme v době, kdy průměrná nezaměstnanost v Evropské unii dosahuje dvouciferných hodnot a řada zemí se ocitá v recesi. Všechny státy, Českou republiku nevyjímaje, se musí adaptovat na nové podmínky.

Proto je dobře, že česká ekonomika v tomto kontextu patří k těm solidnějším. Nezaměstnanost je u nás stále šestá nejnižší v Evropské unii a poslední čísla ukazují, že je dokonce nižší než loni. V klíčové kategorii nezaměstnaných do 25 let máme osmou nejnižší nezaměstnanost, čili tady je vidět, že reformy prováděné v letech 2007 až 2011 na pracovním trhu přinášejí své pozitivní výsledky. Náš bankovní sektor patří k nejkvalitnějším, veřejný dluh k nejnižším, chci připomenout že je nejnižší v rámci EU, a export loni atakoval hranici tří bilionů korun.

Tyto výsledky se projevují i v důvěryhodnosti České republiky v zahraničí. Když samozřejmě pomineme dluhopisy rizikových zemí, tak oproti Itálii nebo Španělsku máme o třetinu nižší úrokovou sazbu. V očích investorů jsme viděni více jako Německo.

To není sebechvála, jak by zase někdo mohl namítat, ale tvrdá data a hodnocení nezávislých institucí. Zdaleka však nemůžeme být spokojeni a zvolnit tempo, protože jakékoli váhání může pohled zahraničních finančních trhů a institucí radikálně a v krátké době změnit. A je třeba říci, že vůči novým členským zemím EU je ten apriorní pohled kritičtější než vůči starým zemím EU.

Nic zatím nenasvědčuje tomu, že by u nás mělo dojít k tak hlubokému propadu ekonomiky jako v roce 2009, ale pořád je to horší vývoj, než jsme původně před rokem a půl očekávali. Důsledkem jsou nižší příjmy a vyšší výdaje státního rozpočtu a stagnace celé evropské ekonomiky. A na takovou situaci musíme být schopni reagovat.

Ostatně zdaleka nejsme jediní, kdo řeší podobné problémy. K úpravám rozpočtů jsou nuceny i velké evropské státy, o kterých se příliš nemluví. Například Francie plánuje letos a příští rok úspory v rozpočtu ve výši jednoho procenta HDP, Spojené království Velké Británie chce zase do roku 2015 ušetřit 84 miliard liber.

Rozpočtové změny

V našem případě se vláda už dohodla na zmrazení výdajů v letošním roce ve výši téměř 24 miliard korun. Pro příští roky se ale bez dalších legislativních i nelegislativních kroků neobejdeme. V roce 2013 budeme muset snížit schodek rozpočtu o 42 miliard korun a v roce 2014 dokonce přes 84 miliard korun. Celkem se během těchto tří let jedná o snížení schodku o 150 miliard korun. To není snadný úkol, ale považuji za velmi pozitivní, že na tomto rámci se již vládní koalice dokázala shodnout.

Na tyto plány už ostatně reagovaly zahraniční instituce, jako je ratingová agentura Moody´s, která nedávno snížila rating šesti zemím eurozóny. Agentura nedávno vydala zprávu k plánovaným úsporným opatřením a vládní snahy české vlády oceňuje. Znamená to pro nás vyšší důvěru investorů a tedy i potenciálně vyšší úspory z dluhové služby. Nejen Moody´s, ale například i Mezinárodní měnový fond jasně podporují dosavadní reformy a jejich pokračování.

Debata o sadě rozpočtových změn není uzavřena a chceme ji ukončit do konce března vzhledem k nutnosti připravit legislativní návrhy. Proto bych se v této chvíli nerad pouštěl do přílišných podrobností, protože ty budou předmětem politického jednání. Už v současné době se však dá říci, že tato sada bude mimo jiné obsahovat tři robustní opatření, na kterých budou rozpočtové změny postaveny.

Na prvním místě bych zdůraznil snížení výdajů ve státním sektoru. Vládní výdaje jsou stále příliš vysoké a existují cesty, jak je snižovat. Počínaje slučováním agend státní správy, rušením některých úřadů, snižováním provozních výdajů, vlivem protikorupčních změn například aplikací nového zákona o veřejných zakázkách a širokým zaváděním on-line elektronických aukcí, až po snižování objemu mzdových prostředků ve státní správě.

Ministerstva budou mít za úkol urychleně připravit a realizovat projekty slučování a rušení státních agend. Současná situace tak nabízí příležitost, jak zvýšit důraz na efektivitu veřejného sektoru a ještě více přiblížit služby státu veřejnosti.

Druhým opatřením je změna parametrů pro výpočet valorizace penzí. Naše situace není tak dramatická, jako v některých jiných zemích, kde se důchody dokonce snižují, například v závislosti na vybraném objemu důchodového pojištění, jako například v tak sociálním státu jakým je Švédsko. Vláda si je přitom vědoma, že senioři letos pociťují dopady reformních změn, ale i tržních vlivů na zvyšování cen části zboží a služeb.

Proto jsem rád, že se podařila dojednat určitá varianta, která nám umožní zcela opustit krajní variantu zmrazení důchodů na tři roky. Následující debatu povedeme o podobě valorizace, která ovšem musí reflektovat současný vývoj důchodového systému.

Třetím opatřením je zvýšení příjmů úpravou DPH, o jejíž podobě rovněž zatím není rozhodnuto a existuje zde několik variant, které budou diskutovány. Považuji za podstatné, že většina navrhovaných změn včetně DPH nebo valorizace penzí bude časově omezena. Zároveň věřím, že následující jednání povedou k rozumnému vyvážení mezi poměrem příjmů a výdajů. Musí platit zlaté pravidlo, které nám doporučuje i Národní ekonomická rada vlády, tedy „dvakrát řež výdaje, než jednou zvedneš daně“.

Finanční ústava

Vedle těchto přímých rozpočtových změn považuji za klíčové pokračování ve strukturálních reformách. V této souvislosti kladu na první místo prosazení finanční ústavy. Mohl bych poukazovat na to, že vývoj dal straně, jejímž jsem předsedou a která finanční ústavu prosazuje dlouhodobě, za pravdu. Především je však velmi pozitivní, že se dnes k této myšlence hlásí i koaliční strany či politici, kterí ji „objevili“ až nyní, kdy ji vyžaduje Evropská unie, přestože je součástí Koaliční smlouvy.

A také oceňuji, že se k principu finanční ústavy hlásí i sociální demokracie, přestože je v rozporu s jejím programem, což si jistě dobře uvědomuje. Pokud hlasitě verbálně podporuje podpis smlouvy o fiskální odpovědnosti, de facto se jedná o dramatickou změnu názoru na dluhovou brzdu, protože právě klíčovou součástí této fiskální dohody je samozřejmě zavedení protidluhové brzdy.

Ale abychom nepředbíhali, platí zároveň, že jednání v rámci pracovní skupiny k finanční ústavě, v níž jsou zástupci všech parlamentních stran, ještě není u konce. Teprve uvidíme, jestli není tato podpora ze strany ČSSD jen verbální, ale projeví se i v praxi.

Za poněkud znepokojivé považuji už nyní vysílané signály některých představitelů sociální demokracie, že se vlastně podpisem této smlouvy k ničemu ani příliš nezavazujeme, protože po francouzských volbách může být všechno jinak. Toto relativizování výsledku, který podpořila většina zemí Evropské unie, je velmi výmluvné.

Tím jakoby některé politické strany dopředu naznačovaly, že pokud by byly ve vládě a fiskální kompakt podepsaly, vnitřně s ním nesouhlasí a nehodlaly by ho dodržovat. Považoval bych to za politickou licoměrnost a doufám, že se mýlím a že se to projeví masivní podporou finanční ústavy v Parlamentu ještě v letošním roce. Těžko si představit licoměrnější chování. Zároveň podobné výroky prokazují nepříliš silnou validitu této smlouvy, o níž už někteří předem pochybují, že zůstane v platnosti, a přesto se k ní hlásí.

Přesto věřím, že s demokratickou opozicí nalezneme rozumné východisko. Nepřijetím tohoto ústavního zákona bychom vyslali velmi špatný signál do zahraničí, což by mohlo mít velmi negativní makroekonomické a rozpočtové dopady. Zkrátka si nedovedu představit situaci, že by byl předložen tento návrh a nebyl v obou komorách Parlamentu schválen. Jelikož chceme finanční ústavu přijmout do konce letošního roku, velmi rychle se ukáže, kdo to myslí s rozpočtovou odpovědností vážně a kdo jen prázdně fabuluje.

Jsem toho názoru, aby finanční ústava stála na třech pilířích: na vzniku nezávislé rozpočtové rady, na zavedení automatické dluhové brzdy a na vzniku výdajového pravidla pro centrální vládu, ale i pro krajské a obecní samosprávy. Jejím hlavním přínosem je garance, že všechny budoucí vlády budou pokračovat v odpovědné fiskální politice.

Součástí finanční ústavy by měla být i nezávislá rozpočtová rada, která by monitorovala transparentnost veřejných rozpočtů, zpracovávala zprávy o dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí, hodnotila by plnění fiskálních pravidel a také by hodnotila vývoj hospodaření veřejných financí v naší zemi. Vyjadřovala by se k legislativním návrhům a jejich rozpočtovým dopadům u velkých systémových změn.

Dalším pilířem finanční ústavy by měla být automatická dluhová brzda, tedy princip, který bohužel vypadl z fiskálního kompaktu na evropské úrovni. Tím byla snaha brzdit zadlužování nezodpovědných států významně oslabena. Zřejmě proto, že původní maastrichtské kritérium výše dluhu 60 procent HDP nesplňuje významná řada klíčových evropských zemí, včetně jejich ekonomik.

Chceme být tedy v tomto směru důslednější a nepotřebujeme přitom dohled Evropské komise. Automatická dluhová brzda by měla být podle našeho návrhu aktivována při dosažení někde mezi 45 až 50 procenty HDP. Já osobně podporuji, aby nedodržení těchto pravidel bylo sankcionováno, přičemž prosazujeme penalizaci zodpovědných ústavních činitelů.

Kromě dluhové brzdy chceme zavést přísné výdajové pravidlo, které by regulovalo výši strukturálního deficitu v běžném roce na úrovni pod jedním procentem HDP. Tento princip obsahuje i fiskální kompakt platný pro členy eurozóny a jeho přijetí by tedy pro stoupence podepsání smlouvy, tím mám na mysli i demokratickou opozici, neměl být problém. My jsme však přesvědčeni, že je nutné toto pravidlo rozšířit i na kraje a obce. Není možné, aby stát na centrální úrovni šetřil a krajů a obcí by se to netýkalo. Nezadlužená budoucnost musí být imperativem pro všechny složky veřejné správy.

Uspíšení přípravy finanční ústavy je důležité i z jiného hlediska. Musíme dát trhům jasně najevo, že náš rozpočtový konzervatismus se stal dlouhodobým pravidlem a není pouze krátkodobou pozitivní deviací. Finančním investorům totiž jde stejně jako těm podnikovým o stálost podmínek, za kterých investují. Proto je v našem společném zájmu, aby střídání vlád neznamenalo zásadní změnu hospodářské politiky.

Prorůstová opatření

V přípravách rozpočtu na příští období nelze zapomenout na velmi důležitou věc, na kterou bohužel zapomíná i řada evropských státníků. Nelze se jen jednostranně zaměřovat na úspory, ale také na podporu hospodářského růstu a zvyšování konkurenceschopnosti. Nesmíme připustit, aby Evropě ujel vlak v konkurenci se silně se rozvíjejícími asijskými a latinskoamerickými ekonomikami.

Tuto strategii bude Česká republika spolu s dalšími zeměmi podporovat na evropské úrovni a vláda pod mým vedením ji bude nezávisle na tom podporovat i doma. Ani zdravé veřejné finance nám totiž nezajistí konkurenceschopnou ekonomiku, která obstojí v globální soutěži.

Česká republika už tolik nemůže soutěžit cenou práce. Postoupili jsme do vyšší ligy, ve které jde o soutěž myšlenek. Jelikož nemůžeme využít k podpoře naší konkurenceschopnosti dodatečné vlastní zdroje, můžeme jednak přeskupit současné výdaje, a také využít evropské fondy, kde jsou více než obrovské rezervy.

Stále se potýkáme s velmi neefektivně nastaveným systémem mnoha roztříštěných programů evropských fondů, tedy s dědictvím z let 2005 až 2006. Nelze však zastírat, že problémy existují i dnes a ne všechno lze svádět na špatně nastavené podmínky v minulosti nebo příliš striktní přístup Bruselu.

Na konci ledna ještě nebylo alokováno celkem 32 miliard korun v takzvaných „měkkých“ operačních programech a naší snahou bude přeskupit tyto peníze z „měkkých“ programů do programů s výrazně větším dopadem na reálnou ekonomiku. Čekají nás v tomto směru složitá jednání na evropské úrovni, ale vycházíme z toho, že v některých jiných zemích bylo toto přesměrování peněz do účelnějších projektů umožněno.

Musíme se zaměřit na razantnější odstraňování desítek až stovek regulací a zbytečných předpisů, tedy administrativní zátěže především pro malé a střední podniky. Uspíšíme projekt jednotných dat právní účinnosti. Dále chceme například zavést placení DPH pouze z hodnoty uhrazených faktur, uzákonit třicetidenní splatnost faktur v obchodním zákoníku a zpřístupnit na jednom webu všechny formuláře státní správy apod.

Urychlíme spuštění tzv. seed-fondu, který pomůže s rozjezdem nových inovativních firem, které v dnešní době hůře získávají finanční zdroje. Seed-fond vznikne nejpozději do konce srpna tohoto roku a chceme také vytvořit předpoklady pro vytvoření fondu rizikového kapitálu, které by podpořily nové firmy v rámci inovativního potenciálu.

Další možností, jak podpořit inovativní podnikání, je zjednodušit malým podnikatelům s inovativním nápadem přístup k úvěrům. V květnu bychom chtěli spustit program švýcarsko-české spolupráce Inostart, který je zaměřený právě tímto směrem.

Za další klíčový úkol považuji podporu našeho exportu, tvořícího páteř naší ekonomiky. Nezbytné bude posílit diverzifikace exportu na mimoevropské trhy, abychom alespoň částečně snížili příliš jednostrannou závislost na zemích Evropské unie. Chci připomenout, že poslední data říkají, že 83 procent našeho exportu míří do členských zemí Evropské unie.

V oblasti podpory exportu zůstane zachován základní kapitál České exportní banky. EGAP letos navýší své pojistné fondy o jednu miliardu korun. Novela zákona o pojišťování a financování vývozu se státní podporou zase umožní komerčním bankám poskytovat exportní úvěry s fixní úrokovou mírou či zvýšit úvěrové limity ČEB pro prioritní teritoria jako jsou státy BRICS.

Musíme také urychlit výstavbu energetické infrastruktury. Není nadále možné, aby výstavba staveb obnovitelných zdrojů energie trvala výrazně kratší dobu než výstavba potřebné infrastrukturní energetické sítě. Doba přípravy a realizace obnovitelných zdrojů energie je výrazně kratší než u liniových staveb, bez kterých však není možné tyto zdroje připojovat do energetické soustavy. Je proto nezbytné výrazně zkrátit především dobu přípravy těchto liniových staveb, a to výraznými legislativními změnami, které by průměrnou délku celého řízení, které trvá léta, snížily zhruba na jednu třetinu stávající doby.

Závěrem bych chtěl znovu zdůraznit, že vláda nepřipustí uvolnění ventilů rozhazovačné politiky, jak jsme byli svědky v minulosti v dobách vysokého hospodářského růstu. Neexistují přitom zázračné patenty a dobře víme, že vše podstatné leží na soukromých firmách a podnikatelích, jak se jim bude dařit na trzích nejen doma, ale i v zahraničí. Úlohou vlády, potažmo Parlamentu, je neházet jim klacky pod nohy a pomoci tam, kde pomoci lze. Výkon ekonomiky a nová pracovní místa bude vytvářet soukromý sektor, nikoliv vláda.

Rozpočtový konservatismus, stejně jako schválené i plánované reformy, mají za úkol dlouhodobě stabilizovat podmínky, aby soukromý sektor mohl vytvářet hodnoty, které nás posouvají dále. Protože především soukromý sektor je nositelem naší budoucí prosperity.

Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost.