S odstupem více než jednoho roku se ukazuje, že dosavadní snahy zachránit eurozónu jednorázovými záchrannými kroky se podobají spíše snaze bojovat proti moderně vyzbrojené armádě kopími a sudlicemi.

Nechci tím rozhodně snižovat úsilí věnované záchraně eurozóny. I pro Českou republiku je stabilita eura klíčovým zájmem. Jeho krach by okamžitě přinesl velmi negativní důsledky pro celou českou ekonomiku, z 80 procent obchodně navázanou na země eurozóny. Nemůžeme se tvářit, že se nás dění kolem netýká. To přesto, že otázka případného zavedení eura není zdaleka na pořadu dne, protože za daných okolností by pro nás bylo velmi nevýhodné společnou evropskou měnu přijímat.

Pokud by nám šlo o skutečnou záchranu eura, museli bychom být dnes daleko razantnější. Proto jsem dlouhodobě podporoval zamezení morálního hazardu, tedy spoléhání se bank na veřejnou pomoc. K účasti soukromého sektoru na řešení krize se většina politiků nechtěla odhodlat, z obav z krátkodobých turbulencí na finančních trzích a v ekonomice. Dlouhodobě však tento krok znamená návrat k normálu. K vědomí, že banka musí nést stejné riziko za to, komu půjčuje, jako kdokoliv z nás.

I když restrukturalizace dluhu nikdy není procházkou růžovým sadem, dlouhodobě pomůže i dotčeným státům mnohem více než odsouvání problému do budoucna bez vize řešení. Proto jsem přivítal, že poslední summit eurozóny již konečně přijal některá opatření jdoucí správným směrem. Nicméně přesto se nemohu ubránit dojmu, že i nyní jde tak trochu o polovičaté řešení, modelované zejména s ohledem na brzké volby v různých státech. Nákupy dluhopisů na sekundárních trzích a jejich zpětné odkupy jsou velmi podivnou náhražkou restrukturalizace, opět vynucující hledání útočiště u peněz daňových poplatníků.