Je třeba vyjít z toho, 

- že je Evropa (nikoli výlučně Řecko) ve vážné a hluboké krizi, že to není pouze krize finanční či měnová, a že to není ani jen krize ekonomická. Je to krize evropské společnosti jako takové, jejího chování, jejího způsobu uvažování;

- že je Česká republika tímto defektem zasažena také, ale že ho spíše importuje, než exportuje, a že je a bude v následujících letech narůstání evropské krize naši zemi díky naší ekonomické propojenosti se západní Evropou ekonomicky výrazně poškozovat.

Mám-li být racionálně pesimistický, nikoli nemístně optimistický, obávám se, že Evropu - a nás spolu s ní - čeká „ztracená dekáda", podobná té, jakou v 90. letech prožilo Japonsko. Dekáda bez ekonomického růstu, dekáda permanentních škrtů a záchranných balíčků, dekáda sociálního neklidu. V posledních týdnech jsem na toto téma napsal knihu s názvem „Evropská integrace bez iluzí", která za několik dní vyjde v nakladatelství Euromedia-Knižní klub. Na tu odkazuji, neboť tento článek je svým rozsahem nutně limitovaný, a proto některé věci přeskakuje či pouze naznačuje.

V Evropě by nás měly trápit - a mne trápí už dlouhou dobu - dvě (zdánlivě jsou jenom dvě, ale obsahují v sobě v podstatě téměř všechno) věci: způsob evropského integrování (bezduchého, protismyslného, veškeré kouzlo Evropy v podstatě likvidujícího unifikování) a evropský paternalistický, a proto nevýkonný ekonomicko-sociální systém (tzv. soziale Marktwirtschaft). Nic z toho nevzniklo včera, ale chybný politický projekt evropské měnové unie znamenal překročení Rubikonu a obnažení daleko hlubších problémů.