Skončila doba padesátých let, deset let po únoru 1948 společnost žila jinými problémy a změnila se kolektivní mentalita. A politika na to začala reagovat. JIstě Antonín Novotný nebyl žádný génius. Karel Kaplan o něm napsal zajímavou knihu, kde vystihl, to čím  byl silný: byl politik všedního dne. Jeho doména byly organizační změny, nikoli koncepce. Byl důsledně věrný svazku se Sovětským svazem, ale sovětská vojska na naše území nepustil  a při jednání se Sověty tvrdě hájil naše ekonomické zájmy. V Kaplanově knize je o tom důkazů dost. Prostě, on a jeho doba byly plné rozporů a na zhodnocení teprve čekají.  Ale v jeho době vznikly komise, které připravovaly zázemí pro reformy šedesátých let. Právě za začátku jeho éry se zrodilo to, co bylo jádrem bruselského úspěchu.

Byl jsem tuším před pěti lety na rozsáhlé výstavě v Městské knihovně v Praze a jsem rád, že tuto nádhernou expozici uvidělo i Brno. Výstava i velmi dobrý katalog ukázaly kouzlo nechtěného. Nastavily totiž tvář dnešku. Deset let po únoru 1948, o kterém se tolik psalo začátkem roku 2008, nastal výbuch tvořivosti a kreativního myšlení. Ministr školství a kultury František Kahuda stál u zrodu onoho bruselského snu. Těžko si představit, že by takovou věc spustil kterýkoli polistopadový ministr školství nebo kultury. Kahuda, v jisté době předmět výsměchu studentů, byl ale nesporná osobnost. Figurky typu Dobeše, Bessera nebo Hanákové s ním prostě nemohou být srovnávány. V této době jakoby se vracela estetická vize Karla |Teigeho, kde se poetismus snoubil s funkcionalismem Snivý utopismus s racionalismem, dovádějícím věci do inženýrských projektů.