Ale to neznamená, že jsem proti americkému lidu. Naopak, zabýval jsem se a zabývám dějinami americké politiky od jejího vzniku v americké revoluci a mohu zodpovědně říci, že prostí Američané jsou mírumilovní lidé. A že fakt, že Amerika byla vždy otevřená experimentům, z ní učinil významný faktor světových dějin. Amerika nikdy nebyla zemí pouze těch, kteří hlásali jediné možné řešení. Ostatně i v případě Jugoslávie a Blízkého Východu brzy začaly i s pomocí internetu vznikat podpůrné a solidární sítě, možnosti šíření důvěryhodných informací. Bylo by nespravedlivé pro osoby, jako jsou Bush, Rumsfeld a Cheney nevidět jinou Ameriku. A tak je to i s dalšími věcmi, jako je Kuba, Venezuela atd.: v samotných USA sílí odpor proti odporným manipulacím v oblasti Latinské Ameriky, na universitách je řada možností jak najít vyvážené a objektivní informace o Kubě.  Na jedné z universit (texaské) je například k dispozici celý soubor Castrových řečí. 

Víme, že ani v případě rozšíření NATO a sítě základen nechyběli Američané, kteří si utvořili svůj vlastní, kritický názor a trvali na něm. Těmto lidem se zdálo neproduktivní pokračovat v naplňování starořímského úsloví: „Si vis pacem, para bellum“ (chceš-li mír, připravuj válku). Poslouchám-li diskusi posledních let v České republice, která se týkala a týká rozšiřování NATO a amerických základen, zdá se mi, že se tento starořímský styl uvažování jakoby vrací. A přitom to není tak dlouho od doby, kdy čeští disidenti požadovali v roce 1988 zřízení Evropského mírového fóra.  Žádali snížení nasycenosti evropského prostoru zbraněmi. Václav Havel opakovaně hovořil o přílišné militarizaci československé společnosti a chtěl rozpuštění obou vojenských bloků. Takto se vyjadřoval i Jiří Dienstbier, polistopadový ministr zahraničních věcí, zejména ve své knize "Snění o Evropě". V letech pozdějších se ovšem pro bývalého prezidenta Havla sama původní víra stala herezí, prý nejsou alternativy. Je v tom podoben paní Margaret Thatcherové, která si vysloužila přezdívku TINA, což byla zkratka prvních písmen její oblíbené fráze there is no alternative, není žádná alternativa. Jenže taková teze je velmi odvážná, protože alternativy jsou téměř vždy, a v kauze amerických základen zcela určitě. 

Na evropské půdě dnes pro nás neexistuje vojenská hrozba. Od 27. května 1997 existuje „Zakládající akt o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mez NATO a Ruskou Federací“. Zde se obě strany zavazují, že budou usilovat o Evropu míru a spolupráce, kde nebude mít místo ve vztazích mezi státy ani hrozba silou, ani její použití. Jaká tedy hrozba? Rusko svou kyvadlovou diplomacií dokonce pomohlo v balkánské krizi NATOmanům vyjít z konfliktu, aniž by ztratili tvář.  Dokument, na jehož základě se síly KFOR rozmístily v Jugoslávii je totiž výrazně odlišný od formulací v Rambouillet, jejichž odmítnutí bylo záminkou k válce.  A v nedávné syrské krizi ruská diplomacie pod vedením pana Sergeje Lavrova sehrála přímo klíčovou roli a pomohla americkému presidentu Obamovi dostat se ze slepé uličky, kam ho bushisté tlačili.

Rozdělení Evropy bylo vždy prostředkem kontroly Evropy. Tak bylo i později se všemi snahami o vytváření nových dělicích čar v Evropě v návaznosti na rozšíření NATO a sítě základen směrem na Východ. Ale i samotné vytvoření NATO mělo tuto stránku. A náklady šly stranou. V roce 1949 byla předkládána čísla, která pak byla převýšena čtyřikrát. Navíc, možnosti jednat s partnery o snížení napětí byly odmítány. Příkladem je sovětský návrh z roku 1952, aby sjednocení Německa proběhlo na základě svobodných voleb a bez jakýchkoli politických podmínek s výjimkou jediné: že sjednocené Německo bude neutrální. Američané odmítli vážně o tomto návrhu, který by skoncoval se studenou válkou, jednat. Prohlásili, že sjednocené Německo musí být členem NATO.

Někteří analytici si kladou otázku, proč je vlastně Rusko vylučováno z možného členství. Spojuje se tu paradoxně strach z Ruska a zároveň naděje, že Rusko je tak slabé, že proti rozšíření nemůže nic udělat. Putinovo Rusko má ovšem řadu variant možné reakce. Může posílit své vazby vůči Čínské lidové republice. Může se opětovně angažovat na západě. V každém případě mají pravdu ti, kteří tvrdí, že rozšíření NATO a sítě základen povede v Rusku tzv. umírněné k tomu, aby souhlasili v remilitarizací. Progresivní vojenskou techniku a dostatek finančních prostředků k tomu má už dnes. A to navzdory současnému snížení odhadu růstu HDP na 1,8 % na příští rok, vzhledem k vývoji na trhu energií (vývozy ropy a plynu činí dnes už 70% ruského exportu).