Zaorálek mluví v souvislosti s amnestií Václava Klause o státní mafii, která se spikla proti občanům této země, proti poctivým podnikatelům i obyčejným lidem. Demokracie je diskreditována a ztrácí své přednosti, jimiž se odlišovala od minulého režimu. Zejména článek 2 Klausovy amnestie je dokladem toho, že stát je na straně těch, kteří si v Klondiku devadesátých let přisvojili veřejný majetek. Neprivilegovaný podnikatel a občan nemá proti tomuto parazitnímu spolčení šanci.

 

Amnestie vyvolala rozruch, nesouhlas a zdrcující odsudek ze strany naprosté většiny lidí. Pro hlubší pohled na problém se musíme vrátit k výročí jedné knihy. Jmenuje se Fiskální krize státu (Fiscal Crisis of the State), vyšla před 40 lety a napsal ji americký marxista, sociolog a ekonom James O´Connor. Kniha se stala velkým úspěchem autora, který ještě před Reaganem a Thatcherovou předznamenal odklon od keynesiánství k teorii minimálního státu a k útokům na sociální stát.

 

James O´Connor, který dělí společnost na monopolní, konkurenční a státní sektor, nově vymezuje roli státu v pozdním kapitalismu. Stát má především dvě funkce. Jednak musí stimulovat akumulaci (bez ní není možný růst), jednak má učinit systém přijatelnější, snesitelnější a legitimní. Na jedné straně tedy investuje do vědy a výzkumu, do infrastruktury, do přípravy a kvalifikace pracovní síly, na druhé straně tlumí sociální konflikty, poskytuje penze, zdravotní a sociální pojištění a pomáhá nezaměstnaným.

 

Monopolní sektor se vyznačuje vyšší produktivitou práce a vyššími mzdami, ale bez konkurenčního sektoru se neobejde. Velké systémy bez podpory malých fungovat nemohou (příkladem je řetězec Mc Donald´s, který musí využívat sítě franšíz). Ale i konkurenční sektor, zranitelný, s nižší produktivitou práce i nižšími mzdami, je odkázán na zázemí velkých systémů monopolního sektoru. Oba sektory pak využívají pomoc státu, který se snaží stále složitější zájmové konflikty harmonizovat. Tím však pohlcuje nejen stále větší prostor společnosti, ale i rostoucí objemy finančních prostředků. Výsledkem jsou, zejména v USA, chronické deficity státních a veřejných rozpočtů.

 

Monopolní sektor svým odporem ke zdanění způsobil obrat v politice západních států. A výsledek této politiky? Redukce sociálního státu, pokles reálných mezd, přesouvání výrob do zahraničí, dovoz levného zboží z nízkonákladových zemí, rozpočtové škrty ve prospěch bohatých. Ti od roku 1979 zhruba ztrojnásobili svůj podíl na národním majetku USA (nejbohatší 1 % mělo roku 2008 už 23,5 % národního majetku!). Rostoucí nerovnost stála u kolébky globální krize, která otevřeně propukla roku 2008.

 

Západní státy přestaly hrát roli neutrálního rozhodčího ve sporech skupin, vrstev a tříd. A co dělá český stát? Ten neplní ani jednu z obou zmíněných funkcí. Náš stát nepodporuje akumulaci a růst (Miroslav Kalousek z toho v posledních Otázkách Václava Moravce dokonce udělal ctnost!), což znamená spoléhat se jen na zahraniční investice. Nedělá nic ani pro větší snesitelnost a legitimitu systému - nepodporuje zaměstnanost občanů, neposkytuje jim dostatečnou sociální ochranu, a dokonce nezabezpečuje ani uspokojivou právní ochranu. To je lekce z Klausovy amnestie, tak ochotně podpořené Nečasem. Nabízí se otázka, kdy a jak dnešní neudržitelné poměry změníme. Protože akceptovat je, by znamenalo přijmout realitu úpadku.