Je zbytečné a nebezpečné křísit duchy minulosti: přesvědčil se o tom Karel Schwarzenberg ve své presidentské kampani. Bývalý premiér Nečas si smočil v Mnichově s těmi, kteří si z vyvolávání minulosti udělali byznys, byl pochválen za svá „odvážná“ stanoviska, ale už tu není. Jistě, bývalý pan premiér nijak bohatstvím a přesností historických informací nevyniká. Letos to bylo 80 let od doby, kdy nacisté převzali do svých spárů Německo a bylo třeba spojeného úsilí mnoha národů, aby bylo Německo osvobozeno od tohoto obludného tmářství, které odsoudilo k zániku celé národy. Más Čechy také. Postupim a Norimberk získaly v dějinách lidstva symbolický význam. V dějinách jsou okamžiky, kdy se naplňuje vznešená představa Schillerova, že dějiny jsou (morální) soud nad světem. Tak vnímala Masarykova první republika (viz například Masarykovu knihu Světová revoluce) první světovou válku a tak Češi vnímali i konečnou porážku obludné tyranie nacistů.
Morální soud Schillerův je ovšem něco jiného než pohled Václava Havla, kde se stírá příčina a účinek (česko-německá deklarace zdůrazňuje, že se na vztah příčiny a účinku nemá nikdy zapomínat) a kde se také stírá rozdíl mezi dobrem a zlem. Čeští politici byli na začátku devadesátých let minulého století příliš zahledění do vlastní velikosti, kdy chtěli smiřovat všechno a všechny a destabilizovali nakonec a k rozpadu přivedli vlastní stát. Vyvolali duchy, kterým se nemohou zbýti, jak čteme v Goethově «Čarodějově učni».
A tak se tehdy manévrovací prostor české politiky nebezpečně zúžil. Německý problém se v rozporu s historií předhazuje komunistům, že prý na něm chtějí parazitovat. Ale přehlížejí, že kolonizátorské chování si vládnoucí špičky berlínské republiky zkoušejí v nových spolkových zemích, v bývalé NDR. Známý spisovatel Rolf Hochhuth napsal přímo zprávu z dobyté země!
Politikové by neměli podléhat mýtům. A tak rozdělení Německa nebylo původně "socialistickým" řešením, novější práce historiků to ukazují jasně (Wilfried Loth, Stalins ungeliebtes Kind. Warum Moskau die DDR nicht wollte, Berlin 1994). 10. března 1952 podal Kreml návrh na neutralizaci a sjednocení Německa, bez jakýchkoli podmínek v oblasti ekonomické, s garancemi pro "práva člověka a základní svobody, včetně svobody slova, tisku, náboženského přesvědčení, politického přesvědčení a shromažďování", se svobodnou aktivitou všech demokratických stran a organizací.
Západ ovšem 25. března 1952 namítl, že neuznává hranici na Odře a Nise mezi Německem a Polskem a že sjednocené Německo se musí mít volnost připojit k paktu NATO. Informovanost o tomto sovětském návrhu byla nulová, rychlost i forma odpovědi vylučuje seriózní studium návrhu Kremlu. Jako historik si myslím, že jeho přijetí by vyloučilo vojenskou hrozbu vůči Západu, a radikálně by změnilo pozici sovětských satelitů. Prostě, německý problém byl a je tak složitý a provázaný s celoevropským kontextem, že jakákoli zjednodušená schémata jsou zavádějící.
Jestliže se dnes občas ostře diskutuje o disidentech, je třeba popravdě říci, že i předlistopadový disent významně přispěl k jemnější analýze česko-německého vztahu. Lidé jako dr. Kural nebo dr. Křen udělali na tomto poli hodně. Ale byly i nepříliš solidní studie Jána Mlynárika, je tu i snaha o nové zarámování českých dějin způsobem, který byl blízký české pravici první republiky. Petr Pithart a skupina Podiven (Pithart, Otáhal, Příhoda) například vedou čtenáře k podceňování husitství a národního obrození, k přecenění německého faktoru v českých dějinách, k relativizaci odsunu, k zpochybnění pozemkové reformy první republiky, která zasáhla šlechtu a církev. A piblicista Tomáš Krystlík se snažil udělat ve svých Zamlčených dějinách (1-2, Praga 2010) z Čechů zakomplexovaný národ, který má ve své skříni mnoho kostlivců.
Občas si připomínám si stanovisko Charty 77 «Právo na dějiny» z roku 1984, které kritizovali i historici disentu, kde se nový obraz dějin, vehementně prosazovaný po roce 1989, už objevil. Netvrdím, že Václav Havel má názory stejné jako ti, kteří ve stylu Konrada Henleina (jako Walter Becher na Dni vlasti v Kronachu 1991) urážejí Edvarda Beneše a srovnávají ho s Hitlerem. Ale tvrdím, že jako politik a významný český spisovatel nesmělí učinit nic, co by komplikovalo naše přítomné i budoucí vztahy k Německu a co by zhoršovalo i pozici těch, kteří byli, jsou a budou v Německu našimi skutečnými spojenci - tedy německých demokratických sil. Tvrdím, že Václav Havel zbytečně otevřel a při životě udržoval věc, která traumatizuje dodnes české vědomí, především u nejstarších generací.
Jak výslovně zmínila česko-německá deklarace, v minulosti platí složitě se křížící vztahy příčin a následků. Historik Ferdinand Seibt už na samém začátku nového česko-německého dialogu ve Frankfurter Allgemeine Zeitung (29. 5. 1991) připomněl, že odsunu předcházelo bití, ponižování, mučení a vyhlazování židovských spoluobčanů mluvících německy před tváří sudetských Němců. Uvedl, že sice docházelo k scénám nenávisti a ukrutnosti při odsunu Němců, ale že během protektorátu "zemřely tisíce Čechů před německými soudy nebo v německých věznicích, od ministerského předsedy až k příležitostným vězňům". Jistě, i Seibt s porozuměním přijal gesto našeho presidenta vůči sudetoněmeckému společenství. Ale dodal zároveň, že na podobné gesto ze sudetoněmecké strany Češi teprve čekají. Historická retrospektiva by se sblížila podle Seibta pravdě teprve tehdy, kdyby sudetoněmecké krajanské sdružení vydalo "prohlášení vlastní viny se žádostí sudetských Němců českému národu o prominutí mající vztah k pochopení po generace trvající a rostoucí nesmiřitelnosti na obou stranách".
Seibt tehdy výslovně uvedl, že odškodňovací požadavky sudetských Němců před nás opět kladou poválečnou dobu. Příznačné je, že Seibt byl napaden bývalým státním ministrem Walterem Stainem a byl nucen mu připomenout fakta, která obsahuje například Brandesovo pojednání o historii protektorátu (2 svazky, 1969, 1975, dnes je kniha přístupná i česky), výroky Rudolfa Lodgmana von Auen o řešení národnostní otázky. Pro vyrovnání se s minulostí nestačí "zřeknutí se msty a odplaty" z «Charty vyhnanců» (Sudetendeutsche Zeitung, 8. 11. 1991).
Ne, nejsme to my, kdo chce oživovat minulost. Naopak to byl Franz Neubauer, bývalý šéf Sudetoněmeckého krajanského sdružení, který se vyslovil, že "je nyní naším úkolem pokládat tyto nevyřešené sudetoněmecké otázky znovu na stůl a připomínat trvale jejich řešení", že "zkoušce jsou rovněž vystaveny státoprávnost ČSFR a České republiky", že "konečná čára tudíž nebyla učiněna, sudetoněmecká otázka je nadále otevřena a vyžaduje vyjasnění a řešení." (Sudetendeutsche Zeitung, 11. 10. 1991). I po deklaraci se mluvilo o tom, že to není konečná tečka, ale dvojtečka, za níž mnohé musí z české strany následovat.
O co by mohlo jít, může naznačovat rozhodnutí spolkového ústavního soudu z 25. ledna 1977 k pražské smlouvě z prosince 1973. Konstatoval, že tato smlouva neobsahuje žádné ustanovení, které "se vztahuje aspoň vzdáleně k otázkám německého soukromého majetku". Spolková vláda, uvádí soud, "nevyjádřila též při uzavření smlouvy žádné prohlášení vůle ve věci konfiskačních opatření provedených čs. úřady a zvláště nevyslovila souhlas s těmito opatřeními". Soud potvrdil, že "SRN je vůči ČSSR nadále oprávněna zastávat se zájmů stěžovatelů, neboť jsou jako sudetští Němci německými státními příslušníky".
To, že si bavorská vláda vyžádala dobrozdání dnes už zemřelého rakouského právního specialisty Felixe Ermacory, které uvádělo, že vyhnání bylo nepromlčitelnou genocidou a prosazovalo náhradu majetku, bylo a je znepokojující. Radikálnost požadavků a nejrůznější provokací stále roste. Záleží proto na vkusu každého českého politika, zda se chce účastnit dialogu, který už předem negativně ovlivňují podobné postoje. Se znepokojením jsme museli sledovat rýsující se osu Mnichov-Vídeň a vzestup Stoibera v celoněmecké politice. Ten je dnes sice odklizen do protibyrokratické komise, ale Seehofer jeho názory sdílí. Ale žádný slušný český politik nepřekročí už tak křehký rámec společné deklarace. Cesta do Evropy není pro nás cestou do Canossy. Petr Nečas na to zapomněl.
Určujícím motivem musí být odpovědnost vůči našemu národu. Jestliže od prosince 1989 upozorňujeme na rizika návratů zpět v česko-německých a česko-rakouských vztazích, nejde nám o vyvolávání hysterie a nevraživosti, ale o prosté konstatování, že oživování minulosti bude mít bumerangový efekt na vzájemné vztahy. Na německé straně bylo, třeba říci, vždy více racionality než na straně rakouské. Sám jsem to mohl poznat na úrovni regionálních styků, třeba při jednání s rakouskými poslanci ještě za dob, kdy jsem působil v Poslanecké sněmovně.
Karl Kreibich v knize «Konec sudetského němectví» napsal, že odsun byl především důsledkem selhání německé demokracie. Naši předchůdci nevolali po výchově k národní nenávisti, neprosazovali prokletí kolektivní viny jako spisovatel Jan Čep. Byli proti tezi některých tehdejších národních socialistů, že "ďábel mluví německy". Vždyť mezi našimi přechůdci bylo mnoho těch, jejichž mateřskou řečí byla němčina, jako byl Egon Erwin Kisch. V roce 2013 uplynulo již 65 let jeho smrti a stále jsme mu hodně dlužni. Ale i tito lidé byli ostře proti dějinné koncepci podřízenosti a vazalství.
Volební čas je velkou šancí na nový začátek pro obě společnosti. V mé generaci bylo běžné, že intelektuál uměl plynně německy. Dnes už to tak něžné není. Angličtina a americká kulzura válcují vše. Bral bych jako ztrátu, kdyby se ztratil přímý přístup k velkým hodnotám německé kultury, která neodmyslitelně patří ke společnému dědictví středoevropského prostoru.
_profil_top.jpg)
PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Miloslav Ransdorf
