Možná by v té souvislosti bylo dobré připomenout, co se vlastně podle českého práva rozumí velezradou. Jedná se o takové jednání prezidenta republiky, které směřuje proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Takovou žalobu může podat jen Senát, ale pouze se souhlasem Poslanecké sněmovny, a řízení pak probíhá před Ústavním soudem. V případě, že by Ústavní soud uznal prezidenta vinným, může jej potrestat pouze zbavením prezidentského úřadu a způsobilosti znovu se v budoucnosti o úřad ucházet.

Vzhledem k tomu, kolik dnů chybí do konce Klausova prezidentského mandátu, a také s ohledem na skutečnost, že, podle Bublana, by měla být případná žaloba podána až koncem příštího týdne, je zcela zjevné, že by ji Ústavní soud nemohl projednat dřív než uplyne mandát prezidenta Klause. Zabývat se odnětím prezidentského úřadu někomu, kdo již v úřadu prezidenta není, by bylo zcela absurdní.

Když se pak zamyslíme nad argumentací pro podání žaloby z velezrady, je poněkud nejasné, jak uvedené příklady ohrožují svrchovanost a celistvost republiky či její demokratický pořádek. Váhání s podpisem Lisabonské smlouvy či nedoplňování Ústavního soudu již někteří senátoři v souvislosti s žalobou z velezrady zvažovali. Ani v jednom případě však autoři těchto návrhů nezískali podporu svých kolegů senátorů. Nyní jsou tedy tyto návrhy oprášeny a přidány k argumentaci, protože Bublan sám uvedl, že s pouhým argumentem amnestie by asi u Ústavního soudu neuspěli. Navíc je pikantní, že tyto argumenty znovu zaznívají, protože v případě Lisabonské smlouvy mohou existovat pochybnosti, zda právě ona neohrožuje svrchovanost České republiky, a v případě ústavních soudců je to právě Senát, kdo je brzdou jmenování nových kandidátů.