Pane místopředsedo, pane ministře, kolegyně a kolegové. Čas strašně utíká a zanedlouho tomu bude 14 let, kdy naši předchůdci – někteří současníci, já myslím, že asi tak čtyři nebo tři sedí tady za mnou – rozhodli o zřízení ústavní komise. A rozhodli o ní proto, že Senát tehdy měl výhrady vůči takovému přístupu ke změnám ústavního pořádku, který by hrozil její nestabilitě a vyváženosti.

A všichni, jak tady dneska sedíme, tak víme, jak je náš právní řád – v uvozovkách – stabilní. Novelizujeme novely novel, novelizujeme zákony, které ještě ani nenabyly účinnosti. A v tomto chaosu a legislativním marasmu by měla alespoň naše ústava představovat pevný bod, k němuž se upírá ústavní a politická praxe.

Před ústavou bychom se měli, vážení, uklonit, protože byť je naše ústava mladá, je teprve dvacetiletá, to není pro ústavu žádný věk. Já jsem přesvědčena o tom, že její tvůrci velmi pečlivě vážili, a ona je přece založená na vyváženosti mocí, a dělba moci v ústavním systému představuje hru s nulovým součtem. A pokud jeden aktér posílí, může se tak stát pouze na úkor toho druhého.

V současnosti jsme však bohužel svědky rozšíření pocitu toho, že ústavní zákon je zákon jako každý jiný. Jsou naprosto podceňovány dopady možných změn na její koncepci.

Já jsem poměrně klidný člověk, ale když tady pan ministr hovořil o koncepčnosti přípravy těchto změn, tak musím říci, že jsem se velmi rozčílila.
Prosím, jak jinak si máme vysvětlit postup vlády, která během svého funkčního období předložila, anebo zamýšlí předložit návrh na zavedení přímé volby prezidenta, který máme na stole, změnu působnosti NKÚ, tak zvané konstruktivní vyslovení nedůvěry vládě, přímou volbu starostů, tak zvanou finanční ústavu. A dále hodlá do ústavy zasáhnout v důsledku přijetí ústavních zákonů o referendu, o vstupu do eurozóny a o obecném referendu.