Z života Františka z Assisi, otce nemajetného řádu, patří k jednomu z nejcitovanějších příběhů ten, kdy se bez váhání rozhodne prodat Bibli, aby mohl obdarovat chudé. A argentinský kardinál ho v postmoderním světě svou skromností a současně rozhodností připomíná – bydlel v neokázalém bytě, cestoval hromadnou dopravou, dával přednost neformální lidské komunikaci před mentorováním, ale dokázal také důrazně nabádat vládu své země, aby hledala cestu mezi socialismem a státem ovládanými občany a mezi sociálně a ekonomicky neúnosně rozdělenou společností. Dá se tedy říci, že svým dosavadním životem naplňoval ty nejlepší ideály křesťanské humanity – osobní odpovědnost, svobodu, solidaritu.

Církev, podobně jako celá lidská společnost, potřebuje autority, které by respektovala především s ohledem na jejich morální integritu, nikoli na mocenské či ekonomické vazby. Čtenáři mých blogů si možná vzpomenou, že jsem něco podobného říkala i v předvolební kampani o roli prezidenta České republiky. V obou případech jde totiž nejen o řízení veřejné instituce, ale i o to, jak se vypořádává s potížemi a nedostatky, které každá lidská činnost daní instituci přináší.