Řekla jsem si, že mi patrně něco uteklo – dlouhodobě totiž dávám v Evropském parlamentu a formou interpelací i Evropské komisi najevo, že mi chybí jednotnější a hlavně důraznější postoj sedmadvacítky k oblastem, kde jsou porušována lidská a občanská práva, což je příklad disidentů na Kubě, ale také křesťanských komunit v některých islámských zemích, nebo k zemím, kde dokonce kvůli ozbrojeným konfliktům lidé umírají, což je příklad Somálska. Ale žádné vysvětlení spojené s mírotvorným či demokratizačním zásahem Unie v těchto oblastech nepřišlo.
Pak jsem si uvědomila, že Evropská unie je projekt, díky němuž žije Evropa – respektive členské státy někdejšího společenství – už přes půl století v míru. Je to historicky bezprecedentně dlouhá doba. Dokonce tak dlouhá, že považujeme soužití velkých a větších či největších a malých zemí za samozřejmé. Dobrá, řekla jsem si, ale proč Unie nedostala Nobelovku za mír třeba v roce padesátého výročí Římských smluv, tedy založení evropských společenství nebo šedesátého či blížícího se sedmdesátého výročí konce druhé světové války? Proč cenu, která by podle mě více slušela a prospěla osobnostem, které se za mír a demokracii perou s nasazením života, dostává dnes?
A pak jsem slyšela jednu a tisíc podobných reakcí a uvědomila jsem si, že právě dnes je Evropská unie vnímána jen jako hospodářský prostor, že se řeší především ekonomická krize, osud jednotné měny, naplňování a čerpání evropských fondů. Že jaksi nikdo nevnímá, že hospodářský rozmach Unie umožnila poválečná integrace na bázi rovného dialogu a hledání konsensu, že bez politicky udržované mocenské rovnováhy – včetně vlivu tolik zatracovaných evropských institucí – by se Evropa mohla opět zmítat mezi dobyvatelskými či nacionalistickými ambicemi jednotlivých zemí.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: kdu.cz