Dokonce se odvážím tvrdit, že jsem v jeho řeči nalezla i známky pokory, kterou v politice považuji za právě tak podstatnou, jako vzácnou. Miloš Zeman se pak ve svém projevu dotkl jiného symbolu – ostrovů. Přirovnával k nim společenství lidí příkladných, označených za pozitivní devianty, tak neřádných, tedy negativních deviantů. Mně osobně je jako lékařce bližší metafora organismu a nemyslím si, že člověk nebo skupinka lidí může být ve XXI. století izolována jako ostrov. Naopak si myslím, že ostrovem dnes nemůže být dost dobře nikdo a podepisuje-li se záporně na celé společnosti, je třeba o to pečlivěji hledat širší příčiny a souvislosti. Tak jako je to nutné například u nádorových onemocnění.

Symbolický pak podle mého soudu byl i jediný okamžik, kdy sálem zazněl potlesk – jednalo se o kritiku té části novinářů, která nevyniká vzděláním, ale sebevědomím. Nezpochybňuji existenci takových žurnalistů, ale ani oni nejsou ostrovem. Jsou vzorkem celé společnosti; kolik se právě v médiích objevuje věcí neznalých a přitom velmi namyšlených politiků či celebrit? Kolik z nich dává přednost populismu, tedy politické obdobě bulváru, před odpovědným a odborným dialogem? A kolik z nich kritice novinářů tleskalo? Citovaný Karel Čapek byl ostatně právě tak spisovatel a dramatik, jako novinář.

A poslední symbol ke mně promluvil beze slov. V projevu Miloše Zemana totiž – pro mně překvapivě – nepadlo ani slovo o zahraničním směřování naší země, ale něco se by dalo vyčíst mezi řádky. Respektive v barevných proužcích vázanky nového prezidenta. Seřazení barev na české trikoloře při pohledu zpředu má být v pořad bílá, červená a modrá. Trikolóra na kravatě Miloše Zemana ale odpovídala řazení barev na ruské vlajce. Jsem optimista a tak věřím, že nešlo o skrytý vzkaz, ale že prezident jen zapomněl, jakým jazykem mluvil ten, kdo mu ji věnoval.