S částí návrhu prováděcího zákona jsem spokojena – ostatně ke zveřejňování pohybů na kontě prezidentské kampaně a k postoupení přebytků získaných prostředků na dobročinné účely jsem se zavázala již v únoru, kdy jsem kandidaturu na úřad prezidenta přijala. Ovšem hranici rozpočtu na kampaň – padesát milionů, nepovažuji za žádný strop. Spíše to působí jako provokace, která má i do budoucna odradit ty, kteří nejsou napojeni na vyjímečné penězovody "bohatých " politických stran či různých spřátelených korporací.

Pravděpodobně budou mít někteří kandidáti více prostředků, jiní více času než mám já. Ale i ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2009 byla moje kampaň mnohem skromnější (méně než pět milionů) a přesto jsem byla zvolena podruhé. Takže dál věřím, že práce a osobní charakter dokáží na veřejnost zapůsobit stejně či dokonce víc, než záplava billboardů. Mám nicméně vážné obavy, aby se z kampaně nestal pouze souboj reklamních agentur a dominových efektů průzkumů veřejného mínění.

Média mají ve srovnání s volbami do parlamentu či místních samospráv jedinečnou příležitost překročit stín obecnosti a věnovat se jednotlivým kandidátům a jejich charakteristikám a charakterům podrobněji. Těžko si představit, že by některý list, rozhlas či televize s omezenými prostorovými a časovými možnostmi unesly při běžných volbách podrobný popis všech kandidátů všech politických stran, ale v případě prezidentské volby si to – myslím – dovolit mohou.