Tak jsem se šel podívat, zjistil jsem, že to prasklo a druhý den ráno okamžitě vyrazil na československé velvyslanectví do Vídně. Tam jsem byl ovšem odmítnut. Bylo mi sděleno, že jsem nežádoucí osoba v ČSSR a trvalo to nějaký čas, než jsem konečně dostal vízum.

Moje cesta vedla na zasedání Občanského fóra, kde jsem dostal svůj první úkol: Přivézt z Vídně techniku, která scházela. Vzpomínám si na překvapené prodavače, kterým bylo divné, že potřebuji dvacet faxů a dalších přístrojů. Ale dostat se zpátky přes hranice už nebyl problém, věci se daly do pohybu….

Tehdy jsme všichni byli v euforii. Měli jsme iluze, že v politice vydrží déle nadšení a úmysl vše změnit k větší poctivosti, upřímnosti a svobodě. A také jsem doufal, že se podaří nastolit opravdovou vládu práva.