V listopadu tohoto roku skončilo v Praze 58. zasedání Parlamentního shromáždění NATO, na kterém nejen generální tajemník Severoatlantické aliance, ale i mnoho delegátů kritizovalo snižování obranných rozpočtů zejména v evropských zemích. A to v kontextu nejen ekonomické krize, ale zejména s ohledem na nové bezpečnostní hrozby či dramatické navyšování vojenských výdajů v řadě asijských i afrických zemí.

Rozpočet na rok 2013 dosahuje 1,08% HDP a 3,56% podílu státního rozpočtu. Obě tyto hodnoty jsou nejnižší v historii České republiky a neodpovídají potřebám nově přijaté Bezpečnostní strategie ČR. Celkové výdaje sice přesahují 42 miliard korun, ale například výdaje na reprodukci majetku se snížily o více jak 27%. Osobní mandatorní výdaje dosáhnou 59,10%, ostatní běžné výdaje 27,46%  a výdaje na programové financování 13,44%. Přitom stále platné doporučení NATO hovoří o poměru 50:30:20. A toto doporučení bylo akceptováno ve Vojenské strategii ČR z roku 2007, ale již není zahrnuto v letos přijaté Obranné strategii ČR. Chci upozornit, že již v Bílé knize o obraně se hovoří o investičním hrbu, chcete-li investičních potřebách ve výši téměř 100 miliard korun, potřebných v letech 2015 až2020. Atento investiční hrb se díky návrhu rozpočtu pouze zvýší.

Reforma Armády ČR z roku 2002 stanovila v resortu MO celkem 36 200 osob, z toho 26200 vojáků z povolání, 1800 studentů na vojenských školách a 8800 občanských zaměstnanců. Rozpočet na příští rok počítá s toliko 32602 osobami s tím, že kromě nenaplněnosti počtu profesionálních vojáků dojde k jejich dalšímu snížení. K tomu se potýká naše armáda se špatnou hodnostní a zejména věkovou strukturou. A tohle nevyřeší ani navrhované posílení aktivních záloh či změna zákona o mobilizaci. Nehledě na skutečnost, že k oběma návrhům má opozice své výhrady a je otázkou, v jaké podobě projdou legislativním procesem.

Nejen návrh rozpočtu na příští rok, ale i rozpočtový výhled kapitoly 307 na roky2014 a2015 ukazují na dlouhodobé snižování zdrojového rámce resortu, což má za následek snížení politicko-vojenských ambicí země, neustálé oddalování dokončení reformy armády a odkládání nutné modernizace do dalších let. Zároveň existují problémy s náborem nových vojáků a s jejich motivací pro službu vlasti. Stabilizaci resortu nepomáhají ani neustálé koncepční či organizační změny či výměny ministrů obrany.