Do nedávného návrhu evropské bankovní unie se vkládá mnoho nadějí. Je ovšem bankovní unie opravdu nutný krok pro ukončení krize v Evropě?

Odpověď je jednoduchá. Nikoli. Myšlenka všeobecné integrace je v současnosti velmi nešťastné řešení. Problémy jednotlivých bank je totiž nutné nejprve řešit na národní úrovni, kde selhali lokální regulátoři. Dohled ECB nad velkým množstvím bank může způsobit další riziko selhání a nikdo nezaručí, že podobných chyb jako národní regulátoři se nemohou dopustit i v centru Evropy. Klíčem k řešení je jasná identifikace a odhalení slabých míst v regulaci, kdy je krize tím nejlepším okamžikem pro ponaučení se z dřívějších chyb. Krizi neukončí pumpování peněz ani přenos kompetencí, ale systémová náprava v každém z problémových států. Je jisté, že dříve zavedené a akceptované postupy selhaly. Slabinou evropské bankovní unie je především skutečnost, že se nejedná o jasně definovaný dlouhodobý cíl, ale pouze o ad hoc projekt, který má řešit aktuální ekonomické problémy. ECB nedávno rezignovala na pasivní sledování cílů makroekonomické stability, aktuálně se aktivně angažuje při „řešení krize“ dle politické objednávky. Nezávislost ECB je tak minulostí, dnes určují její kroky především politické zájmy největších evropských států. Přenos kompetencí do rukou ECB, tak může znamenat nikoli snížení, ale spíše zvýšení současných rizik. Zatímco nezávislost České národní banky nikdo nemůže zpochybňovat, v případě Evropské centrální banky si nemůžeme býti jisti, kolik nových peněz uvede do oběhu v průběhu příštího roku. ECB jako dohledový orgán může být přechodným řešením pro banky a státy, které dnes dostávají podporu, ale není to řešení pro budoucnost. Z dlouhodobého hlediska je tu hlavně nebezpečí pro malé státy, které by již neměly dostatek prostředků pro kontrolu svého bankovního sektoru. Vyvádění aktiv z dceřiných společností ve prospěch méně výkonných matek by byl reálným nebezpečím. Česká republika tak nemá žádný důvod tento projekt v současné podobě podporovat.