Myslí si vážně, že je to ta nejlepší strategie, jak v Evropě prosadit národní zájmy České republiky a potřeby naší otevřené exportní ekonomiky? To je přece tragický omyl. Po několika letech realizace strategie okopávání kotníků a dobrovolné izolace už nikoho nezajímáme a vážná debata o budoucnosti Evropy se vede bez nás. Pozice České republiky bývala ještě před šesti lety velmi slušná a respektovaná, teď zbyly z našeho renomé trosky. Prezident a premiér by už konečně měli přestat naší zemi škodit. To, co předvedli v souvislosti s udělením Nobelovy ceny za mír je trapné a krátkozraké.

Přínos Evropské unie k míru na našem kontinentu je nesporný. Projekt integrace vyrostl z děsivé zkušenosti, kterou udělaly evropské národy během první poloviny dvacátého století se dvěma světovými válkami, které zdevastovaly kontinent, vytvořily příkopy nových křivd a nacionální nenávisti a koneckonců pomohly nástupu nacistů a pak i komunistických totalitních režimů ve východní Evropě po roce 1945. Evropská unie nabídla Evropě jinou budoucnost, postavenou na solidaritě a spoluprácí, společném trhu, bourání vzájemných bariér a hledání společných zájmů. To vše na základě vytváření demokratického konsensu a partnerství mezi všemi členskými zeměmi, bez ohledu na jejich vojenskou či ekonomickou sílu.

Naše Československo bylo po roce 1948 na dlouhá léta z tohoto procesu vyřazeno, ačkoliv nebýt železné opony (a předcházející zkušenosti Mnichova), nepochybně by vzhledem ke svému historickému a ekonomickému vývoji patřilo od počátku do přirozeného jádra integrace. Po roce 1989 existoval v české společnosti většinový konsensus na tom, že se budeme integrovat do západních politických a bezpečnostních struktur. Vyjádřilo ho i jedno z hesel prvních svobodných voleb: Zpátky do Evropy. A tak přihlášku do EU podal premiér za ODS Václav Klaus a země vstoupila v době vlády sociálního demokrata Špidly.