Místopředsedkyně vlády Peake chrlí jeden návrh za druhým, strategie stíhá strategii, česká Amnesty International je průběžně stále nespokojenější a česká média dnes a denně vnucují nejširší veřejnosti představu, že žije v korupcí prolezlém státě. 

 

Nesdílím tento názor, stejně jako si nemyslím, že boj s korupcí má být stěžejní vládní agendou. Korupce je negativní a sžíravý společenský patologický jev, ne politický program. Politika má prosazovat návrhy, které omezují rozsah vlivu státu. Má pročistit podhoubí, ze kterého následně korupce vyrůstá, nemá produkovat návrhy zákonů na potírání korupce. 

 

Konec konců jeden takový zákon letos v dubnu oslavil jednoroční výročí své existence - novela zákona o veřejných zakázkách. Skutečně napomohla snížení korupce či omezila prostor pro korupční jednání? 

Tato novela vešla v platnost 1. dubna 2012 a do života ji vypravil ministr pro místní rozvoj Jankovský. Ten tehdy ve sněmovně prohlásil, že tento zákon reaguje na vysokou míru nedůvěry veřejnosti na způsob rozhodování státních orgánů v procesu zadávání a vyhodnocování nabídek ve výběrových řízeních na získání veřejné zakázky. 

 

Realita je, jak se zdá, opačná. Snad se to dalo i čekat, neboť tomu tak vlastně je vždy, když chce legislativní aktivismus konat dobro. 

 

Z ověřených zkušeností působí největší problémy to, že ona protikorupční novela omezila necenová kritéria a zdůraznila parametr nejnižší ceny. Teoreticky novela sice připouští i jiná než cenová kritéria, podstatná pro výběr nejvýhodnější zakázky, moc jich ale nenajdete. 

 

Fetišizace nejnižší ceny jde naproti zejména úřednickému alibismu. Kdo nabídne nejnižší cenu, ten zakázku získá, veřejnost nemůže nic namítat - takže hotovo dvacet. 

 

V praxi to vypadá tak, že vítězem soutěže se stane firma, která nezřídka nabízí zhotovení zakázky až o 60 % laciněji, než je projektovaná cena. Tím se ale do vlastní pasti chytá jak vyhlašovatel zakázky (dle zákona musí vyhovět zájemci s nejnižší cenou), tak samotný vítěz. 

 

Mnou dotázané firmy se příliš neliší ve svém odhadu. Tvrdí, že maximální rozptyl mezi zájemci o zakázku může být někde mezi 10 až 15 %, na samotné hraně rentability snad i kolem 20 %. Ten, kdo nabízí zhotovení zakázky o 50 nebo 60 %, tedy vědomě podvádí, a ví, že za takovou cenu se to prostě nedá udělat, aniž by nebyly zásadním způsobem porušeny všechny možné normy a postupy. 

 

Tady především hledejme příčiny našeho údivu jak je možné, že se silnice rozpadá, když byla před nedávnem rekonstruována. Používají se materiály lacinější, či dokonce podřadné kvality, neplatí se dodavatelům, odvádí se vědomě nekvalitní práce. 

 

Investora, zadavatele veřejné zakázky, má - kromě ceny - zajímat také sada jiných a stejně podstatných parametrů. Už má daný uchazeč něco za sebou? Jaké jsou na něho reference? V jaké kvalitě pracuje? Jak rychle? Jak řeší stížnosti a reklamace? To však, ve prospěch nejnižší ceny, bylo zákonem potlačeno. 

A můžeme pokračovat, například snížením zákonných limitů pro zadávání veřejné zakázky. Roztál sníh a objevil se kus rozbité silnice. Chcete rychle opravit? Chyba lávky, jde-li o zakázku (nově) nad 3 miliony korun, musíte vyhlásit veřejnou soutěž, se všemi riziky: časovými i odvolacími. 

 

Žádný z majitelů či ředitelů firem, nikdo dotázaný z místních samospráv, a dokonce ani nikdo z dotázaných na několika českých ministerstvech novelu zákona o zadávání veřejných zakázek nepochválil (což je takové milé slovo nahrazující robustnější výrazy, které dotazovaní použili). Dokonce mi jeden z majitelů menší stavební firmy přesně popsal, jak se to teď dělá. 

A pozor, méně korupce tam rozhodně není. 

 

PaedDr. Ivo Strejček

 poslanec EP