Nakonec jsem se rozhodl slovy čl. 23 Ústavy podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A právě tyto hlediska jsou nejvyšším „maximem“, které bych měl brát při svém rozhodování na zřetel. O to víc mě zaskočil výrok premiéra Petra Nečase, že senátoři, kteří vyslovili souhlas s podáním zmíněné ústavní žaloby, by měli zvážit své setrvání ve funkci. V prvé řadě bych chtěl připomenout, že na rozdíl od pana premiéra, kterého do jeho křesla „katapultoval“ poměrný volební systém a za svou účast na tomto vládním debaklu tedy vděčí především momentální „popularitě“ ODS v roce 2010, u senátorů je situace naprosto odlišná. Každý z jednaosmdesáti senátorů je volen většinovým volebním systémem a je tedy jasným vítězem ankety důvěry obyvatel jednotlivých regionů, kterou politologové nazývají „volby“. Je tedy více než stranickým sekretariátům odpovědný lidem, kteří mu dali svou důvěru. A tuto důvěru jsem respektoval, protože nepatřím mezi ty, kteří by se schovávali před názorem z ulice. Ten hovořil jasně, protože většina národa amnestii odmítla. Těm, kteří by mě chtěli za předchozí větu nařknout z populismu, musím doplnit, že to bylo jen jedno z mnoha kritérií, podle kterých jsem se rozhodoval při hlasování o ústavní žalobě. Bohužel se však ve vztahu k osobě premiéra Nečase nemohu zbavit dojmu, že nasazováním psí hlavy senátorům za jednání, ke kterému mají dle našeho právního řádu právo, má pouze jeden cíl. Skrýt jeho vlastní podíl na letošní nešťastné amnestii a na kauze kolem sKaret. Pan premiér by se měl tedy spíše zabývat tím, kdo konkrétně za sKarty ponese zodpovědnost, protože platit za tento nešťastný projekt budeme my všichni.