Nesmyslných a fakticky nepodložených odsudků o morálce národa zdevastované socialistickým rovnostářstvím jsme si mohli po "listopadu" vyslechnout na tisíce. Když tyto zmíněné, upoceně a bez rozmyslu sesumírované "jedovaté sliny" létaly směrem ke k levicovým stranám z úst exponentů nových pořádků, lačnících zejména po majetku a individuálním blahobytu, ani jsem se moc nedivil. Vždyť antisociální aspekt, společně s nezbytným kastováním lidí zejména podle výše majetku, bývají obsaženy snad již v "genetické výbavě" každého pravicově zmotivovaného jedince. Co mě však zaráží je to, že mnohým mým spoluobčanům, snažícím se třeba „jen“ o prostý, ale slušně vedený život, často trvá zbytečně dlouhou dobu, než proniknou do médii kamuflované mocenské hry s občany a všeho toho marasmu ideových, ale i dějinných falsifikací, rozkrádání a podvodů, nezřídka spojených s parazitováním na státu.  A přitom volby a s nimi spojené aktivní volební právo vedoucí ke změně se nám všem nabízejí relativně často!   

Ale zpět k té společenské morálce! Po více než dvaceti letech se její „kvalitativní nárůst“ skutečně dostavil.  A tak zcela „demokraticky a svobodně“, adekvátně k  „sociální a hospodářské prosperitě státu“, můžeme všichni s otevřenými ústy jen čekat, čeho všeho „dobrého“ se nám v kapitalistickém myšlenkovém a hodnotovém pojetí, dostává a nejspíše ještě dostane.     

Soudní proces se "Škárkou a Bártou" v hlavních rolích nabízí prakticky vše, co může náročný divák od absurdního dramatu dneška v opěvovaném „Havlově střihu“ očekávat. V prapodivné, ale veskrze reálné „hře o vině a trestu“ tu a tam zaznívá pláč obžalovaného, jindy pro změnu obtížně zastíraný smích soudce. Neobeznámený žasne, ale i obeznámený se stále ještě diví! Obžalovaní protagonisté, první pro přijetí, druhý pro poskytnutí úplatku, zkouší vše možné i nemožné, aby přesvědčili ve svůj prospěch soudce i veřejnost. Ale proč navíc ještě v tomto případě i tu, na první pohled „nepotřebnou“, veřejnost? Pánové, bývalí kolegové v předvolební zbrani, jsou shodou, pro stát velice nešťastných okolností, stále ještě poslanci českého parlamentu, tedy našimi „úctyhodnými“ zákonodárci. S trochou odlehčení lze dodat, že naštěstí pro nás je tato úcta jaksi nevynutitelná a to ani mocenskou silou či koalici nakloněnými médii.     První z pánů ještě nedávno spoluřídil, druhý sice neoficiálně, ale stále a bez jakýchkoliv servítek či výčitek svědomí, řídí parlamentní a dokonce vládní politickou stranu. Oba nerozdílně se potom v parlamentu podílí na zásadních rozhodnutích ovlivňujících život každého jednoho občana ČR.