Velice nešťastným nejen pro ČSSD, ale domnívám se, že do budoucna i pro občany této země, se stalo plánované sesazení Jiřího Dienstbiera z postu místopředsedy strany. Potvrdila se tak velice rozšířená teze, že jeho prezidentskou nominací a předpokládaným volebním neúspěchem sledovalo pravicové křídlo sociální demokracie jeho další vnitrostranickou diskreditaci. Jiří Dienstbier se totiž silně nehodil svým vstřícným postojem ke KSČM a schvalováním eventuální povolební levicové koalice. A na sjezdu se mu to tedy „spočítalo i s úroky“.     Radovat se však mohl Michal Hašek, stojící na pomyslné druhé straně vnitrostranické barikády, který byl bohužel opětovně zvolen statutárním místopředsedou ČSSD. Proč „bohužel“? Proto, že se jedná se o člověka blížícího se svým zvláštním druhem iracionálního uvažování daleko více pozici nalézající se někde v pravicové části politického spektra než v jím samým deklarované roli v moderní levicové politice. Nebylo také tedy divu, že při posjezdovém brífinku novinářům s neskrývanou radostí zopakoval, že tzv. bohumínské usnesení, které zapovídá povolební koaliční spolupráci KSČM a ČSSD na celostátní úrovni, zůstává naštěstí stále v platnosti. Již dříve také k tomuto tématu veřejně prohlásil, že by v případě volebního úspěchu KDU-ČSL preferoval raději tento směr. Vždyť jim to přece v Jihomoravském kraji společně s touto pravicovou stranou tak funguje a komunisté se ještě „nereformovali, aby mohli být demokratickou stranou“.     

Radost sjednocující se levicové scéně svým prohlášením však neudělal ani Bohuslav Sobotka, staronový partajní šéf. Na stejnou otázku, tedy o možné povolební spolupráci s komunisty na celostátní, chcete-li na vládní úrovni, řekl, „že by eventuální koalice s KSČM byla pro ČSSD apriorní zátěží a znamenalo by to vystavení vlády, rozuměj: vlády pod taktovkou ČSSD, do velkých problémů“.