Možná tedy má, ale nikoliv v zastupitelských komorách moderních demokratických společností. Nemám ale teď výjimečně na mysli anabázi s  vazebně stíhaným poslancem Davidem Rathem. Jde mi spíše o dlouhodobě nenávistnou parlamentní atmosféru, která nejen tento případ doprovází.   

Tak obrovské množství registrovatelného nepřátelství nejen mezi jednotlivými poslanci, ale obecně i ve směru od koalice k opozici, nemůže přehlédnout snad nikdo. Málokterý pozorovatel parlamentní show si však i při častých emisích vzteku a ideové zloby mnohých, zejména pravicových zákonodárců, dokáže objektivně vyhodnotit  proč tomu tak vlastně je.    

Myslím si, že odpověď na tuto otázku není natolik složitá, jak by se mohlo předpokládat. Pravicová optika vidění světa prokazatelně stojí na zbytnělém egoismu a reálný parlamentní odraz koaliční nenávisti všeho levicového, sociálního, socialistického, komunistického, ale i většinově spravedlivého, je již uměle udržovaným, ale o to více efektivně zvýrazňovaným, odrazem nenávisti zaseté v celé české společnosti posledních dvou dekád.   

Kořeny urputné pravicové nenávisti sahají, podle mého názoru, už do prvních porevolučních okamžiků koncem roku 1989. Nespokojené masy lidí tehdy vytrvale a úpěnlivě volaly po změnách ve struktuře reálně-socialistického systému. Vše se jevilo jakoby v pořádku do té doby, než byly legitimní požadavky Čechů a Slováků, co si budeme namlouvat, vyrvány ze situačního kontextu doby a podvodně uzpůsobeny tak, jak si jen málokterý příslušník protestního davu dokázal představit.   

Od požadavků celonárodního sjednocení a smíření bylo najednou bleskurychle odbočeno k restitučním a ekonomickým zájmům jednotlivců, a to ne vždy čestného ražení.