Soudci měli soudit soudce a dopadlo to tak, jak nutně muselo. Znovu se ukázalo několik skutečností: především v této zemi jsou lidé dvou kategorií. Soudci a několik dalších vybraných jedinců a pak ostatní. Jedni mohou prakticky všechno a je velmi složité právě například soudce pohnat ke spravedlnosti za chyby. A kdyby jen za chyby z hlouposti, ale ani za „chyby“ ze ziskuchtivosti. Když se někdo soudcem jednou stane, musí to být absolutní alkoholik, alespoň desetkrát usnout na jednání, musí někoho minimálně přejet a pokud možno zabít, aby jeho kolegové uznali, že něco není v pořádku. Protože do té doby tu máme „nezávislost justice“. Ale že justice má být nezávislá na moci výkonné a moci legislativní ještě neznamená, že soudci nemusí dodržovat a ctít zákony.

V případě soudce Jana Kozáka a jeho nadřízeného Jaromíra Pařízka šlo o to, že Pařízek vypracoval takový rozvrh rozdělení práce mezi soudce, aby Kozákovi připadly takové případy, o které měl s největší pravděpodobností zájem. Viz OP Prostějov – to je asi nejslavnější kauza, která se dostala Janu Kozákovi do rukou.

Výsledkem jeho „soudcování“ bylo, že během konkurzu se majetek pro věřitele snížil o stovky milionů, které se kamsi zatoulaly. Zbytečně zaniklo několik desítek pracovních míst i v těch provozech podniku, které by jinak nesporně přežily a které mohly dál vyrábět. Po dlouhých obstrukcích se celé řízení vrátilo na samotný prvopočátek a muselo začít znovu – neboť vyšší soudy a to až dokonce Ústavní soud došly k závěru, že řízení neprobíhalo v souladu s právem. Obrovské škody a fakt, že se spousta lidí ocitla bez práce je podle Nejvyššího správního soudu důvodem tak akorát k celkem bezvýznamné pokutě.