Děkuji za slovo. Já bych si také dovolil reagovat na vystoupení paní ministryně. Mě totiž zaujalo to její vystoupení v tom bodu, kdy řekla, že tady sice proběhla rozsáhlá diskuse plná historických exkurzů, za které by se údajně nemusela stydět ani nějaká akademická půda. Ale zároveň paní ministryně řekla, že se v té diskusi opomněly a vynechaly události 50. let. Já bych se proti tomu chtěl ohradit. Mně připadá, že nikdo tady nevylučoval, ani z té diskuse nikdo nevynechával to období 50. let. To je podle mě součástí té debaty, kterou tady vedeme. Ale mně připadá nešťastné, pokud paní ministryně se ironicky zmiňuje o tom, že tady součástí té rozpravy je to, že se někteří řečníci vracejí do historie. Mně připadá, že to prostě jinak nejde u tohoto bodu.

Já bych chtěl připomenout, že historie církví, a řekněme těch nejstarších církví, je historie, která je stoletá a ten důvod, proč se to tady nastoluje, je přece ten, že ta historie rozhodně není jednoduchá a černobílá. Na tom se snad shodneme. A já připomínám, a také jsem tady vystupoval, a říkám to i za ty ostatní, kteří tady vystupovali, že my jsme tady přece nevystupovali jako nějací militanti, kteří chtějí popírat, co se tady odehrálo v minulosti, anebo chtěli by popírat tu roli, kterou církve sehrály v tom kulturním, politickém životě té země. A nikdo neříkal, že by to chtěl vygumovávat a vymazávat. Ale stejně tak přece všichni, i když nejsme historici a zabýváme se tím, víme, že v té minulosti to, co se tady odehrálo, tak bylo - opakuji - nejednoznačné. A já patřím k těm, kteří si myslí, že to období začátku 15. století, období nástupu husitského myšlení, bylo období neuvěřitelného rozkvětu, nejdříve kulturního, intelektuálního tady města Prahy.

Četl jsem v jedné knize, že v té době také díky Karlu IV. tady byla největší hustota mnichů, kněží, a tím pádem intelektuálů, na kilometr čtvereční. Tady v Praze! V celé Evropě! A bylo to způsobeno založením univerzity, působením Karla IV. před tím. Takže to husitství bylo podle mě také výsledkem toho obrovského intelektuálního kvasu, kterým se Praha tehdy stala.

A to, že se tehdy Praha a ti, kteří tady žili a mysleli v takového nezvyklé intenzitě, zmohli na to, že si dovolili určitý odstup vůči tehdejšímu katolickému kléru, že si ho dovolili kritizovat, že dokázali mluvit o tom, že pravděpodobně takhle dále ne, protože je to morálně sporné, to já pokládám za něco velkého v českých dějinách. Chápete, to znamená, to tehdejší myšlení, které bylo také anticírkevní, antiklerikální, to bylo podle mě něco, co nesmírně obohatilo naše národní směřování a myšlení, ale dokonce podle mě celou Evropu. Já jsem hrdý na tohle období, kdy církev byla kritická, kdy kněží byli kritičtí, kdy ti církevní intelektuálové, kteří tady byli, měli tady kázání, jako Hus a jiní, v Betlémské kapli a chodily na ně tisíce lidí, a byli to zhruba tak jako dnešní nějací populární blogeři, nebo něco podobného, protože to bylo intelektuálně zajímavé. A to bylo období, kdy církev nebyla a tihle lidé nebyli konformní.

A tehdy skutečně byli velikým kvasem a příspěvkem do života tady. To znamená, když potom přijde období katolické restaurace po určitém čase, tak si myslím, že nás to prostě v něčem srazilo zpátky. A dívám se na to do určité míry kriticky. Dovedu si představit, že tady leckdo bude říkat, že role katolického myšlení po boku Habsburků měla i nějaký kladný význam. Já to respektuji, ale myslím si, že to prostě k tomu patří. Budou tady někteří, kteří budou naopak říkat, že to byl naopak proud, řekněme i mocenský, ti Habsburkové, u kterého stálo za to se držet, protože to mělo i nějaký efekt pro národ. A já můžu naopak říkat, že mě velice mrzí, že po Bílé Hoře a třicetileté válce z této země byla vyhnána spousta myslitelů právě těch nekonformních, právě těch, kteří byli kritičtí vůči dosavadní katolické církvi a museli v čele s Komenským zemi opustit, a byla to ztráta. Ta země potom byla v hrozném stavu a devastace byla i díky tomu, že spousta intelektuálně velmi schopných lidí musela odejít.