Kus viny je možná také na nás, že jsem dostatečně nepochopili členství v EU jako příležitost. Ukázalo se, že je pro nás velký problém naučit se pohybovat v evropských strukturách, obsazovat místa svými lidmi, naučit se prosazovat zájmy. Nebyla nám ani dopřána dlouhá učednická léta, protože už v roce 2008 přišla světová krize. Ta začala v Evropské unii oslabovat všezahrnující hodnotový přístup k členským státům. Hledá se řešení, prosazuje se ekonomizující přístup, roste role klíčových aktérů – Francie a především Německa. V EU dochází k posilování tendencí k vícerychlostní Evropě, k budování „angažovaného jádra“. Prostě vytváření nové evropské bipolarity. Další vývoj může původní myšlenku jednotné a celistvé Evropy vážně ohrozit.

„Fiskální dohoda“, výsledek posledního summitu, trochu připomíná historii Schengenské dohody z roku 1985. Není součástí primárního práva EU, jde o samostatnou mezivládní dohodu, a proto není ke vstupu v platnost vyžadována ratifikace všemi signatáři stávajících smluv EU. Je pravděpodobné, že bude ratifikována dostatečným počtem zemí, protože požadované minimum, je alespoň dvanáct států eurozóny. Ovšem tím celý příběh teprve začne! Pojede se po dvou kolejích. Jednou kolejí bude primární právo EU a druhou eurozóna a její pravidla. Když to půjde dobře, tak se po určitém čase koleje znovu vrátí do jedné. Stejně, jako to bylo u Schengenské dohody, bude i fiskální pakt po několika letech začleněn do primárního práva (Velká Británie například dostane výjimku z možné budoucí daně z finančních transakcí).