Příklad první. Česká armáda má dnes asi 180 tanků (včetně zakonzervovaných). V provozu je jich asi 30, a i o těchto posledních zbytcích kdysi obrovité tankové armády se dnes uvažuje, že je zrušíme. V sousedním Polsku ale uvažují úplně opačně. Tam se plánuje, že by se naopak mohlo tisíc tanků nakoupit. Jak vidno, máme trochu hokej v tom, jak bude vypadat konflikt budoucnosti a jaké zbraně v něm budeme potřebovat.

Příklad druhý. Současná obrana státu souvisí s poměrně delikátními zahraničněpolitickými problémy. Česká republika dnes hájí svými vzdušnými silami prostor Pobaltí. Ovšem jeden z prezidentů pobaltských států dnes přijímá na schůzkách příslušníky bývalé Waffen-SS. Nad tím by se měl také zamýšlet ministr nebo ministryně obrany.

A ještě jeden ořech do třetice. Nedávno byl zde v Praze afghánský generál, který diskrétně informoval o domácí situaci: 95% vojáků je negramotných, 80% důstojníků si chodí hlavně pro platy a jsou snadnou obětí široké korupce. Tak vypadají výsledky budování afghánských obranných sil, ve kterých se naše složky významně angažují. My jsme v minulosti vsadili na „afghanizaci“ české armády - a teď je jasné, že z Afghánistánu dřív či později musíme odejít. Co budeme s touto armádou do budoucna dělat? Jaký bude zítra její charakter? Strategické dokumenty, které na ministerstvu obrany vznikly pod vedením náměstka Jiřího Šedivého, nám zdaleka nedávají jednoznačnou odpověď. Není divu. Celé NATO dnes stojí před složitými otázkami. Dokonce i při nedávné pražské návštěvě Hillary Clintonové na toto téma přišla řeč. Nic jednoduchého pro ministry obrany.