V normální zemi by premiér vystoupil a snažil se vysvětlit, proč třeba nesouhlasí s požadavky demonstrantů nebo proč jim nemůže vyhovět. Prostě by se snažil hájit, proč dělá, co dělá. Udělal by to i premiér, který by měl mnohem větší podporu veřejnosti, než má ten současný v České republice.

Tohle nebyla žádná extremistická akce. To, co na demonstraci zaznělo, bylo třeba i ostré, ale korektní a v rámci základních pravidel slušnosti. A nebylo to ostřejší než to, co řekl šéf Úřadu práce v Litoměřicích svému nadřízenému ministrovi Drábkovi: že se mu podařilo rozvrátit slušně fungující systém úřadů práce, že pohrdá prací lidí a podílí se na tom, že lidé ztrácejí důvěru ve stát a státní instituce. Dokonce mu vytkl, že takovéto vládnutí posiluje extremismus a fašizující skupiny v naší zemi. Kdo se tedy chce divit odborářům, jejichž role je právě ochrana práce a musí přihlížet této Drábkově ne reformě, ale bolševické revoluci.

Vládě to nestojí ani za štěk. Nic nikomu nevysvětluje, postarala se o to, že na týden je zrušeno jednání Sněmovny, aby si udělala pořádek v poslancích a vyzobala si ve Sněmovně ty, s jejichž podporou se chystá zítra pokračovat ve vládnutí. Jak se takové draftování poslanců děje, o tom mnoho nevíme. Vidíme pouze premiéra Nečase, který neustále ustupuje a změkčuje své požadavky, jak má být taková skupina kolaborujících poslanců definována. Mluvilo se o klubu, platformě, institucionalizaci, písemných podpisech… Teď už prý to bude na dobré slovo.

Stejné to měl Dzurinda ve své poslední slovenské vládě. Podobně jako Věci veřejné se mu rozpadla strana Svoboda a solidarita. Výsledek byl, že Dzurinda vládl s dvaceti čtyřmi až dvaceti osmi nezařazenými poslanci a po celém Slovensku se diskutovalo, kolik milionů každý takový poslanec vládu stojí. Zvláštní tekutá forma demokracie, která se přelévá i k nám.