Děkuji, paní místopředsedkyně, že jste mi umožnila vystoupit. Já jenom chci krátce zareagovat na vystoupení pana poslance Vojtěcha Filipa, protože chápu, že se tady může debatovat a může se tady připomínat, co bývalý prezident Václav Havel zamýšlel, co chtěl, nebo co říkal, že bude prosazovat, a že se to třeba úplně nesplnilo. Můžeme tady mluvit o tom, jak je to s tou formou ocenění zákonem, o které si také myslím, že je zvláštní. Vem to nešť. Já tady řeknu velmi jednoduše, proč podpořím hlasováním tento zákon a proč si myslím, že si postava Václava Havla zaslouží uznání, které nechci žádným způsobem zpochybnit.

Připadá mi, že je to poměrně prosté. Připadá mi, že jsou některé činy, které se tady odehrály za posledních sto let, které zakládají naši národní sebeúctu, i moji osobní sebeúctu. Dokážu zhruba vyjmenovat, co to je, proč jsem stále hrdý na to, že žiji v této zemi. Je to třeba to, že kdysi to byl právě Masaryk, kterému ležel na srdci osud českého národa a v jisté chvíli se rozhodl zareagovat tvořivě na situaci, která vznikla, a začít prosazovat myšlenku samostatného státu. Pro mne - přiznávám - v jisté chvíli to bylo vystoupení Gabčíka a Kubiše, kteří, když v této zemi vládl protektor, který řekl, že tento národ musí být zlikvidován a vyhlazen, a dokonce připravil program vyhlazení českého národa, tak na to ten národ prostě odpověděl tím, že ho zastřelil, což pro mě je také věcí sebeúcty. Když prostě někdo přijde do této země a řekne, že Češi mají být vyhlazeni, tak pro mě odpovídající reakce na takovýto brutální strašný výrok je, že prostě řekneme ne, ten člověk tu nemá co dělat. To také zakládá moji sebeúctu. Zaplať Pánbůh za to, za takovéto rozhodnutí.

Pro mě to byly i události roku 1968, protože jsme si řekli, že nechceme žít tak, jak nám tady někdo naordinoval, a chceme to změnit. Musely přijet tanky, aby to změnily.