Co se jinde nedočtete: Skryté problémy Vladimira Putina, pravda o „novém SSSR" a o tom, čeho se bojí Američané

18.08.2014 8:22

ANALÝZA Obnova Sovětského svazu, nový Sovětský svaz… Tak západní politici často hovoří o vznikající Eurasijské ekonomické unii, vedené Ruskem. Politoložka Veronika Sušová-Salminen v článku pro ParlamentníListy.cz vysvětluje, jak se projekt, který poslední dobou „drhne“ kvůli ukrajinské krizi a na nějž Vladimir Putin vsází mnohé, vyvíjí.

 Co se jinde nedočtete: Skryté problémy Vladimira Putina, pravda o „novém SSSR" a o tom, čeho se bojí Američané
Foto: Hans Štembera
Popisek: Před Velvyslanectvím Ruské federace v Praze byl postaven tzv. MikroMaidan na protest proti Vladimiru Putinovi a na podporu Kyjeva
reklama

Anketa

Bude koncem roku 2017 Andrej Babiš ještě v politice?

hlasovalo: 6415 lidí

Politoložka zdůrazňuje, že oba současní členové, Bělorusko i Kazachstán, během ukrajinské krize Putina několikrát nepříjemně překvapili tím, že nepodpořili anexi Krymu, přičemž běloruský prezident Lukašenko přímo podpořil Kyjev. V článku je též vysvětleno, jakými prostředky oba partneři Putina tlačí do kouta, jakou cenu bude Rusko nuceno platit za přidružení dalších relativně chudých členů a jak se do celého procesu promítá velmocenský hlas Číny a jak ho ovlivňuje další ambiciózní hráč, Turecko.

Při sledování současné ukrajinské krize je důležité brát v potaz také širší kontexty, které dění a rozhodování jednotlivých aktérů krize ovlivňují. To platí jak pro Spojené státy, Evropskou unii, Ukrajinu a samozřejmě i pro Rusko. Krize neprobíhá ve vakuu, nebo jenom na Ukrajině, a její aktéři nemají rozhodně volné ruce.

Na začátku krize na Ukrajině byla otázka směřování země do západního orbitu skrze asociační dohodu s EU, kterou tehdejší prezident Janukovyč odmítl podepsat. Nebyl tehdy jenom pod ruským tlakem s ruskými plány na Euroasijskou unii, ale také pod tlakem domácích ekonomických problémů. Rusko tvoří současnou ukrajinskou politiku v mnohem širším kontextu a tato politika zdaleka neovlivňuje jenom jeho vztahy k zemím Západu (tedy k bloku EU, USA, Austrálii a Kanadě), ale i k nejbližším sousedům v rámci postsovětského prostoru. Má zvláště silný dopad na projekt euroasijské integrace, dynamiku vztahů mezi jeho členy i potenciálními kandidáty a konečně i na celý postsovětský prostor.

Integrační projekt Euroasijské ekonomické unie (EAEU) je vlajkovou lodí Putinova třetího prezidentského termínu. Jeho neúspěch by byl citelnou ranou Putinově prestiži. V článku z října 2011 Putin předestřel konkrétní a ambiciózní plán na utvoření ekonomicky a politicky integrovaného prostoru v oblasti severní Euroasie. Modelem pro integraci byla EU a její zkušenosti, a důvodem potom dát postsovětskému prostoru nový rámec vzájemné spolupráce skrze společný trh, zrušení celních a dalších bariér, společnou vízovou politiku (dle Shengenu), společnou legislativu, volný pohyb pracovní síly a konečně také koordinace společné zahraniční politiky v globálním světě. Jak píše Putin, „ekonomicky logický a zbalancovaný systém partnerství Euroasijské ekonomické unie a EU je schopen vytvořit reálné podmínky pro změnu geopolitické a geoekonomické konfigurace celého kontinentu a měla by bezpochyby pozitivní globální efekt“. Dal tak najevo, že projekt by mohl vést k vytvoření osy EU a EAEU. Putin pak odmítl, že by ruský projekt byl protikladem EU a že by konkuroval tzv. „evropské volbě“. Explicitně pak odmítl také to, že by EAEU měla být další verzí Sovětského svazu s tím, že věci minulosti zůstávají minulostí.

V prosinci 2012 tehdejší ministryně zahraničí USA Hillary Clinton projekt označila za způsob resovětizace postsovětského prostoru, s tím, že „víme, co je cílem a hledáme způsoby, jak to zpomalit, nebo tomu zabránit“. Jinak řečeno, její slova naznačovala, že USA se staví proti tomuto projektu.

S odstupem času nelze nevidět, že některá Putinova tvrzení nepřežila test času. To platí alespoň na Ukrajině, kde se „evropská volba“ prosadila na úkor euroasijské, a to nikoliv bez účasti Ruska. Dění na Ukrajině a především anexe Krymu, která byla spíše ad hoc realizací starých plánů než promyšleným krokem zohledňující dnešek a možné dopady, a obnovený akcent na ruský svět, který tuto politiku ospravedlňuje, jsou dnes významnými faktory pro Putinův projekt euroasijské integrace a ovlivňují vztahy mezi Ruskem, Běloruskem a Kazachstánem, stejně jako i k dalším sousedům (a potenciálním kandidátům) v rámci SNS i mimo něj. Paralelně s krizí na Ukrajině a se snahou o to zahraničněpoliticky uregulovat nejen krizi samotnou, ale hlavně z ní vyplývající vztahy se Západem, Putin celou dobu realizuje politiky vůči partnerům v rámci vznikajícího EAEU, respektive v Celní unii a už vzniklém euroasijském ekonomickém prostoru (Bělorusko-Rusko-Kazachstán).

Na prvním místě se ukazuje, že Moskva nemá na obě země neomezený vliv a Astana a Minsk rozhodně nepanáčkují podle povelů Moskvy. Jejich vzájemné vztahy mají četné nuance. V tomto ohledu jsou časy Sovětského svazu pryč a oba režimy jednají poměrně autonomně. Moskva musí postupovat obezřetně, hledat kompromisy a smiřovat se s neshodami, které mezi jednotlivými lídry panují, a to i přesto, že Rusko je bezpochyby nejsilnějším článkem spojenectví a v obou zemích má určitý vliv.

Všechny tři země spojuje poměrně specifický vztah k SSSR. Rusko chápe do značné míry SSSR s nostalgií a především jako svůj ztracený geopolitický, velmocenský projekt. Běloruský lídr Alexandr Lukašenko byl před dvaceti lety zvolen s cílem obnovení Sovětského svazu. Kazachstán byl jednou z postsovětských zemí, které byly v roce 1991 ochotny podepsat novou svazovou smlouvu. Ta se neprosadila i proto, že Ukrajina od dohody nakonec odstoupila. Společné mají ale i to, že v obou případech jde o hybridní režimy se silnými (i když stylem různými) autoritářskými vůdci. Nejdéle je u moci (mimochodem bývalý první tajemník KS Kazachstánu) Nursultan Nazarbajev (od roku 1991) v Kazachstánu, A. Lukašenko vládne Bělorusku 20 let a V. Putin Rusku potom 15 let s určitými nuancemi.

Důležité ale je i to, co mají Bělorusko a Kazachstán společného s Ukrajinou. Ruská koncepce ruského světa, tj. ochrany Rusů mimo hranice Ruska, která byla použitá na Ukrajině (a na Krymu) jako argument, má určitou rezonanci i v obou zemích. V Kazachstánu žije dnes 23,3 % Rusů na relativně kompaktním území a v Bělorusku potom asi 8,3 % Rusů. Obě země mají na svém území ruské menšiny, které by se za určitých podmínek mohly stát potenciálním politikem vztahů mezi Ruskem a oběma zeměmi. Kazachstán má s ruským separatismem už určité zkušenosti z let 1999/2000. Bez významu ale není ani to, že obě země byly součástí Budapešťských dohod, které Rusko anexí Krymu porušilo.

Bělorusko má s Ukrajinou díky geografické pozici také významné ekonomické vztahy, které, jak se ukázalo v posledních měsících, není ochotno opustit. Ve dvou momentech Lukašenko v posledních měsících podpořil Kyjev. Poprvé to bylo tehdy, když Bělorusko podepsalo dlouho vyjednávanou smlouvu o vymezení hranic – pro Ukrajinu významnou podmínku k tomu, aby mohla úspěšně pokračovat v jakémkoliv vyjednávání s EU. Podruhé, když v dubnu 2014 uznal legitimitu tehdejšího postmajdanského zastupujícího prezidenta Turčynova a odmítl federalizaci Ukrajiny. Obě věci se Kremlu rozhodně líbit nemohly. Minulý týden Lukašenko v telefonickém hovoru s Porošenkem diskutoval znovu otázku odstranění bariér a zlepšení vzájemného obchodu mezi Běloruskem a Ukrajinou.

Ukrajinská krize nyní Rusko vůči oběma partnerům oslabuje. Lukašenko sice nemá v kapse mnoho trumfů, ale ví, že bez účasti Běloruska by projekt byl zcela pohřben. Ví ale také, že by ho to stálo prezidentské křeslo. Nazarbajev má silnější pozici – jeho trumfem je především Peking, se kterým udržuje dobré ekonomicko-politické vztahy. Astana nemá špatné vztahy ale ani s Washingtonem. Nazarbajev vede mnohovektorovou zahraniční politiku, která mu dává větší prostor pro manévrování. Zdá se jako očividné, že oba partneři nevidí v Eurasijské unii způsob, jak posílit Rusko, ale spíše způsob, jak posílit sebe skrze spolupráci s Ruskem. Stranou nejsou ani ekonomické zájmy. V dubnu muselo učinit Rusko vůči partnerům ústupky v hodnotě 33 miliard dolarů ročně, což je citelná částka. Podle některých expertů až moc vysoká pro ruskou ekonomiku.

Ani Bělorusko a ani Kazachstán nyní nepodpořily Rusko v jeho sankční politice vůči Západu a drží se spíš stranou konfliktu Západ versus Rusko. Bělorusko bude dále dovážet pro svůj trh západní potraviny, ale přislíbilo, že zajistí, aby se západní zboží do Ruska nedostávalo. Odmítlo také zavést sankce proti Ukrajině, se kterou má čilou přeshraniční a příhraniční obchodní výměnu. Při vyjednávání o podobě unijní smlouvy v dubnu 2014 se ukázalo, že nepanuje shoda ve více než jedné věci. Lukašenko se tehdy nechal slyšet, k nepříjemnému překvapení Putina, že „když nejsme dnes schopní se dohodnout, dohodněme se za deset let“. To byl celkem jasný a nevybíravý signál, že Bělorusko si je vědomo svojí pozice (byť omezené Lukašenkovými ambicemi v nadcházejících volbách) v kontextu ukrajinské krize. V květnu našly obě strany kompromisní dohodu ohledně vyrovnání odpisů daní z ropných produktů, ale Lukašenko dohodu o vzniku EAES charakterizoval slovy, že je „ne taková, s jakou Bělorusko počítalo“. Nejnověji Bělorusko odsunulo ratifikaci unijní smlouvy na konec roku 2014 (přitom Unie by měla vstoupit v platnost 1. ledna 2015) s tím, že běloruská vláda musí smlouvu ještě náležitě přezkoumat. Jinak řečeno, Minsk je připraven využít situace maximálně ve svůj prospěch.

I Kazachstán si je vědom svojí ceny a zdaleka není jenom pasivním chórem Moskvy a jejích zájmů, i když jeho pozice vůči Moskvě má svoje limity. Z hlediska Nazarbajevovy Astany je spojenectví s Ruskem zatím nejvýhodnější. Kazachstán si ale uvědomuje svůj potenciál vzhledem k čínských plánům v regionu celé Střední Asie (Nová Hedvábná stezka) a disponuje s poměrně velkým nerostným bohatstvím, které mu dává jistý ekonomický prostor ve vztahu k Rusku (například kazašské investice do Ruska dosáhly v roce 2013 3,9 miliard dolarů a ruské jen 2,1 miliard) i k Číně. Peking přitom postupuje cestou velkorysých ekonomických investic, nikoliv politického tlaku, a zajímají ho kazašské nerostné zdroje. Na počátku ukrajinské krize se Astana snažila ambiciózně zprostředkovat jednání mezi Kremlem a Západem, což ale nevyšlo. Kreml o to neměl zájem a dával přednost přímému jednání s Washingtonem bez dalších mediátorů. Ani Astana nijak zvlášť nepřivítala ruskou anexi Krymu a vedla si spíše opatrně.

Horkým bramborem vztahů mezi Ruskem a Kazachstánem se jeví i otázka Náhorního Karabachu, letitého územního konfliktu mezi Arménií a Ázerbájdžánem, který se rozhořel v poslední době nanovo. Kazachstán přitom stojí v této věci na straně Ázerbájdžánu a nikoliv Arménie, která zatím kývla jak Bruselu, tak i Moskvě. Otázka řešení tohoto sporu bude poměrně významná. Při posledním jednání mezi Ruskem a Kazachstánem bylo jedním z požadavků Kazachstánu ujištění, že ruské problémy se Západem nebudou mít dopad na euroasijskou spolupráci. Je očividné, že Kazachstán není ochoten jít stejnou cestou jako Moskva. Nazarbajev Moskvu otevřeně kritizoval, když řekl, že odvetné sankce nic neřeší a jenom konflikt eskalují. Možnosti většího vývozu zemědělské produkce do Ruska v souvislosti se sankcemi místní zvlášť nenadchly. Kazašské zemědělství je silně dotované a objevil se i názor, že domácí dotace tak budou vlastně podporovat ruský trh.

O euroasijskou integraci projevil zájem také Kyrgyzstán, který v rámci přípravy na integraci požádal Moskvu o poměrně štědrou finanční podporu v podobě 500 milionů dolarů a v květnu 2014 dalších 1,5 miliardy dolarů od Moskvy a 177 milionů dolarů od Astany. Kyrgyzská ekonomika se v danou chvíli orientuje hlavně na čínský reexport a odborníci očekávají určité problémy s jeho ekonomickou integrací (kompatibilitou) s ostatními členy. Je jasné, že jeho členství vyjde Moskvu dost draho. Sousední Tádžikistán o vstupu do Unie uvažuje až po Kyrgyzstánu, se kterým má společnou hranici.

V posledních letech se v regionu Střední Asie objevuje další silný hráč vedle Číny a Ruska, kterým je Turecko, jež svoji roli posiluje především v ekonomické oblasti investic a potom díky kulturním a vzdělávacím programům s tureckou podporou. V roce 2009 vznikla Kooperační rada turkicky mluvících států, skrze kterou si Turecko buduje svůj dnes už nezanedbatelný vliv pomocí soft power v této oblasti. Postupuje přitom tak, aby neznervózňovalo zbytečně Rusko a Čínu. Od roku 2012 má Turecko status partnera dialogu v Šanghajské organizaci spolupráce. Kazašský prezident Nazarbajev klade na vztahy k Turecku poměrně značný důraz v rámci svojí mnohovektorové zahraniční politiky. Nedávno řekl: „Všude na Západě se mě ptají, jestli tvoříme Sovětský svaz, nebo něco, co se hodí Rusku, a já jim musím vysvětlovat, že nic takového neděláme. Je možné, že když necháme vstoupit Turecko, tyto otázky přestanou.“ Členství ekonomicky poměrně silného Turecka by jistě přišlo Kazachstánu vhod jako vyrovnávací faktor vůči Rusku, protože v daný moment je situace z hlediska velikosti a potenciálu členů Unie značně nevyrovnaná.

Hodnocení euroasijské integrace jako nového Sovětského svazu se jeví jako ignorující současné podmínky a reálné možnosti. Ukrajinská krize je citelným problémem, který ovlivňuje vztahy mezi všemi členy a oslabuje vyjednávající pozici Moskvy. Je třeba brát v potaz i to, že za více než dvacet let od konce sovětské nadvlády se postsovětské země Rusku oddálily také kulturně a politicky a že mají tendenci uchovat si svoje prerogativy moci, i když vstup do EAS bude znamenat jako v případě jiných regionálních bloků rezignaci na některé prvky státní suverenity. Bezpochyby je cílem integrace z pohledu Ruska posílení svého vlivu v postsovětském regionu, stabilita a vznik dalšího pólu světového uspořádání, jehož mluvčím by se Rusko stalo. K tomu bude ale potřebovat Unii dále rozšiřovat a hlavně ji posunout jasněji směrem k politické unii. Cesta k tomu není jistě nemožná, ale bude ještě složitá a nutno dodat, že pro Moskvu také velmi drahá.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: vss
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Štěpán Kotrba o Tereze Spencerové: Paní novinářka! Vytvářela paměť událostí, aby lidem nebylo možno vymývat mozky...

20:54 Štěpán Kotrba o Tereze Spencerové: Paní novinářka! Vytvářela paměť událostí, aby lidem nebylo možno vymývat mozky...

Dělala práci za Českou televizi, Český rozhlas i ČTK. A skoro zadarmo. Mediální analytik Štěpán Kotr…