Politoložka zdůrazňuje, že oba současní členové, Bělorusko i Kazachstán, během ukrajinské krize Putina několikrát nepříjemně překvapili tím, že nepodpořili anexi Krymu, přičemž běloruský prezident Lukašenko přímo podpořil Kyjev. V článku je též vysvětleno, jakými prostředky oba partneři Putina tlačí do kouta, jakou cenu bude Rusko nuceno platit za přidružení dalších relativně chudých členů a jak se do celého procesu promítá velmocenský hlas Číny a jak ho ovlivňuje další ambiciózní hráč, Turecko.

Při sledování současné ukrajinské krize je důležité brát v potaz také širší kontexty, které dění a rozhodování jednotlivých aktérů krize ovlivňují. To platí jak pro Spojené státy, Evropskou unii, Ukrajinu a samozřejmě i pro Rusko. Krize neprobíhá ve vakuu, nebo jenom na Ukrajině, a její aktéři nemají rozhodně volné ruce.

Na začátku krize na Ukrajině byla otázka směřování země do západního orbitu skrze asociační dohodu s EU, kterou tehdejší prezident Janukovyč odmítl podepsat. Nebyl tehdy jenom pod ruským tlakem s ruskými plány na Euroasijskou unii, ale také pod tlakem domácích ekonomických problémů. Rusko tvoří současnou ukrajinskou politiku v mnohem širším kontextu a tato politika zdaleka neovlivňuje jenom jeho vztahy k zemím Západu (tedy k bloku EU, USA, Austrálii a Kanadě), ale i k nejbližším sousedům v rámci postsovětského prostoru. Má zvláště silný dopad na projekt euroasijské integrace, dynamiku vztahů mezi jeho členy i potenciálními kandidáty a konečně i na celý postsovětský prostor.