Konstatoval jste, že „prezidentská“ debata mezi Trumpem a Bidenem byla debatou dvou hádavých dědků. Dozvěděl jste se něco z debaty viceprezidentských kandidátů? Je kampaň Donalda Trumpa po jeho pobytu v nemocnici před zhroucením?

Vyšlo z ní několik zajímavostí. Především to, že ideálním prezidentem by byl člověk s Trumpovou průbojností a jednoduchým viděním světa ze starých hollywoodských westernů stylu „dobro musí vítězit nad zlem, i když proti němu musí někdy použít jeho zbraně“, a s Penceovou řečnickou dovedností, debatérskou chytrostí, stoickým klidem a dokonce zdvořilostí. Stejným tónem debatu vedla i Harrisová, takže oba působili „prezidentštěji“, jeden druhému na začátku složili poklonu a debatovali věcně. Zatímco Trump přerušováním Bidena téměř poškodil sám sebe tím, že ho nenechal vyblábolit se do absurdity, Pence Harrisovou většinou nechával dotahovat argumenty v naději, že na ní odkryje extrémně levicové pozice, jaké dnes Demokratickou stranu ovládají v osobnostech jako Obama, Clintonová, Sanders, Ilhan Omar, Rashida Tlaib, Nancy Pelosi. Ona se do nich vtáhnout nedala, i když se o ní ví, že mnohé aspekty obamovské „fundamentální transformace“ sdílí. Ale coby ostřílená soudkyně je vycvičená držet se v mantinelech demokratického diskursu. Její kontrast s Bidenem potvrdil, že Biden je pro demokraty jen nastrčená figurka předstírající (nebo třeba s naivní upřímností prezentující) ještě jakýs takýs americký liberalismus, Harrisová je už nachystaná náhrada z levého křídla Demokratické strany, spoléhající na ústavní zákon, že v případě fyzické či mentální neschopnosti prezidenta funkci automaticky přebírá viceprezident. Ta Bidenova neschopnost se rychle a viditelně blíží. A Harrisová bude mnohým liberálům a také etnickým menšinám jako vrcholná politička přijatelnější, než byla Clintonová. Nejen žena, ale taky barevná a důstojná. A taky ještě krásnější, bez onoho vzteklého výrazu tváře, jaký občas na Clintonové prosvítá pod jejím umělým úsměvem. Zatím toto oboustranně civilizované vystoupení tak ani onak neovlivnilo Bidenův náskok v předvolební sondáži. Což by zase mohlo svědčit o tom, že americká veřejnost nevnímá civilizované vystupování jako zas až tak moc důležitý prvek politiky a že šarvátka, jakou předvedli prezidenti, působí „američtěji“. Ale vedle sondáží volebních preferencí se objevila jedna velmi znepokojující. Jak nebezpečný se nynější vyhrocený stav Američanům jeví, by se dalo vysoudit z jedné nedávné sondáže, v níž se 61 % Američanů obává, že se schyluje k občanské válce, bez ohledu na to, kdo se stane prezidentem.

Nezdá se, že by někoho v Evropě výrazně zajímala válka mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Nicméně ozývají se ojedinělé hlasy, že je selháním západní politiky nechat padnout Arménii, nejstarší křesťanskou zemi na světě. Jak moc by měly evropské státy riskovat na obranu Arménie? A co je nejdůležitější: Může zde být nechuť pomoci Arménii proto, že je spojencem Ruska?