Vyslovením důvěry vládě oficiálně tak skončilo období, které sdělovací prostředky hlavního proudu označovaly za protiústavní nebo mimoústavní. Část Ústavy, konkrétně článek 68, byla naplněna. Co však neskončilo, je krize současného ústavního systému. Státní zřízení, tak jak bylo vepsáno do Ústavy, v podstatě dobře fungovalo pouze první čtyři roky (1992 až 1996). A to ještě s tím, že v té době nebyla část Ústavy naplněna, protože neexistoval Senát, který byl v Ústavě zakotven. Senát byl naplněn senátory až ve volbách v roce 1996. S výjimkou období první české vlády premiéra Václava Klause staršího (tehdy ODS), která byla koaliční a v podstatě programově kompatibilní, a menšinové vlády premiéra Miloše Zemana (tehdy ČSSD), která fungovala v letech 1998 až 2002 na základě opoziční smlouvy s ODS, provázely existenci všech ostatních koaličních vlád politické krize. Ve většině volebních období vláda vzešlá z voleb nevydržela a padla předčasně. Výjimku tvoří již zmíněná první česká vláda Václava Klause staršího a vláda Miloše Zemana. A minulá vláda Bohuslava Sobotky (ČSSD). I její fungování však bylo provázeno řadou politických krizí a několikrát se málem rozpadla.
Za „nesourodý slepenec“ lze označit i vládu premiéra Andreje Babiše, která dnes nad ránem získala důvěru Sněmovny. Z pohledu mainstreamu skončilo nenormální období, v nemž vládla vláda bez důvěry Sněmovny. Tato situace se ovšem v běžné provozní praxi žádnou krizí neprojevovala. Centrální úřady normálně fungovaly a vyřizovaly běžnou agendu spojenou s plněním zákonem jim uložených úkolů. Vláda zasedala a prováděla rozhodnutí, která jí určují zákony jako kompetenční zákon, rozpočtová pravidla, a zákon o majetku státu a jeho vystupování v právních vztazích. Na to, jestli rozhodovala dobře, nebo špatně, lze mít různý názor. Podle toho, jaké je člověk politické orientace.
Nelze ani říci, že by nefungoval Parlament. Sněmovna loni schválila – byť i v extrémní časové tísni – zákon o státním rozpočtu. Země se tak nedostala do rozpočtového provizoria, které by znamenalo zastavení investic ze státního rozpočtu. Sněmovna i Senát normálně projednávaly návrhy zákonů. Vládní i poslanecké. Právě skončené období bylo výjimečné faktem, že schvalovány byly pouze zákony, na nich byla širší politická shoda. Legislativním procesem prošly zákony, které nebyly kontroverzní, nebo byly upraveny do kompromisní podoby. Pro velkou většinu přijatelné. Neprocházely problematické zákony, které by velkému množství lidí vadily. Tím, že vláda byla menšinová, je nemohla protlačit silou závazného koaličního hlasování. Jako se to dělo v minulosti.
Sněmovna dokonce dokázala v období od voleb úspěšně plnit i svou kontrolní roli vůči vládě. Po průšvihu ministra vnitra Lubomíra Metnara s Marrákešskou deklarací dokázala situaci vyřešit usnesením přijatým drtivou většinou, které negativní aspekty marrákešského souhlasu eliminovalo. Sněmovna dokázala vládu úspěšně zavázat k odmítnutí kvót na přerozdělování migrantů. Což je asi největší úspěch české politiky v posledních letech.
S trochou kacířství lze říci, že by se asi nic katastrofálního nestalo, pokud by vláda bez důvěry vládla dále. I když to byla v podstatě situace nacházející se v „ústavní díře“. Nešlo o porušení Ústavy. Stav jen ukazoval na to, jak naše Ústava není úplně dokonalá, a že má některé mezery.
Podle většiny politických komentátorů se v noci na dnešek situace vrátila do normálního stavu. Normální situací je ovšem v praxi série na sebe navazujících vládních a politických krizí. Prosazování zákonů s nimiž nesouhlasí nejen většina obyvatelstva, ale dokonce ani většina poslanců. Ale schvalovat je musí, protože je k tomu zavazuje koaliční dohoda. I když se tím vlastně zpronevěřují svému ústavnímu slibu, že budou rozhodovat pouze podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. 25 let české Ústavy ukazuje, že jde o text nekonzistentní a v několika mistech si vzájemně odporující. Že asi nastal čas na jeho revizi.
Řada právníků víceméně otevřeně přiznává, že zákon a spravedlnost jsou často dva rozdílné pojmy. Jednu z prvních evropských teorií spravedlivého uspořádání státu sepsal francouzský filosof Charles Louis Montesquieu (*1728 †1755) a publikovaj ji v knize O duchu zákonů (1748). Z jeho práce čerpali osvícenci a později po revolucích, které odstranily panovnický absolutismus, i budovatelé demokratických států. Na Montesquieuho dílo navázali i pozdější autoři teorie právního státu, podle nichž stát sám je subjetem práva a jeho orgány jsou právu podřízeny. Nejdůležitější demokratickou myšlenskou zformulovalnou Montesquieum je, že zákon má být „zlistiněným“ výsledkem společenské dohody. Zákonem podle něj nemá být to, co nařídí panovník, jeho ministři, nebo někdo jiný kdo vykonává moc, ale má jít o „zezávaznění“ pravidel, která většina považuje za správná a je ochotná je dodržovat. A souhlasí s tím, že jejich nedodržování má být postihováno. Jde asi o nejlepší definici práva, jaká kdy byla sepsána. Zákon, který tuto definici splňuje, je dodržován v mnohem větší míře než zákon, který jí odporuje. Pravdila „oktrojovaná“, bez dohody s lidem, „z vrchu“ - ať již jde o panovníka či o Brusel – se dost často těší mizivému respektu a většina lidí hledá způsob, jak je obejít.
Pozdější státoprávní teoretici i revolucionáři se více či méně úspěšně snažili najít mechanismy, které by umožňovaly přijímat zákony vyhovující této definici. Jednou z cest mířících k tomuto cíli byl vznik parlamentů volených občany. Zejména pak těch, které jsou voleny podle systému poměrného zastoupení. Nejdemokratičtějším nástrojem schvalování zákonů je referendum. Naše Ústava jej v článku 2 odstavci 2 výslovně předpokládá. V našem případě však stále jde o mrtvé – nenaplněné ustanovení.
Fotogalerie: - Kalousek, Kalousek!
Parlamenty přímo volené občany vznikly většinou během revolucí, které přišly obvykle v důsledku hospodářských a finančních krizí. Nejstarší parlament v Evropě vznikl listinou Magna Charta ibertatis, jejíž vydání si vynutili vzbouřenci na místodržícím a pozdějším anglickém králi Janu Bezzemkovi. Vzpoura vypukla v důsledku vybírání obrovských daní na vykoupení krále Richarda Lví Srdce drženého v zajetí Habsburky. Vzbouřenci si v mírové dohodě s regentem Janem vynutitli, že pro příště musí být daně odsouhlaseny sborem baronů a zástupců obcí – později nazvaným „parlament“. Vzpouru amerických osadníků, která vedla k vyhlášení nezávislosti USA, rovněž podnítilo uvalení daní a cel, které kolonisty výrazně poškozovaly. A bylo schváleno bez účasti jimi volených zástupců. Velká francouzská revoluce vybuchla v důsledku hospodářské krize, do níž se Francie dostala kvůli vysokým nákladům na koloniální války. Během revolucí si parlamenty vybojovaly nejen právo odsouhlasovat daně, ale i schvalovat zákony.
Během pozdějších fiskálních krizí a státních bankrotů si evropské parlamenty nebo jejich obdoby vynutily ústavní úpravy, podle nichž může vláda vládnout pouze na základě důvěry parlamentu. Tehdejší členové parlamentu souhlasili s vypsáním mimořádných daní a kontribucí k sanaci zbankrotované státní pokladny výměnou právě za tuto pravomoc. Zde je na místě uvést, že v té době byli poslanci volené části evropských parlamentů voleni podle většinového volebního systému.
Československo a jeho právní nástupce ČR zavedly volební zákony, podle nichž se volí do Sněmovny podle systému poměrného zastoupení. Kombinací tohoto systému a ústavního požadavku na vládu s důvěrou Sněmovny vzniká potřeba sestavování koaličních vlád. Často dost programově nesourodých.
Fotogalerie: - Důvěra Babišově vládě
Spolu s nutností přijímat do našeho právního řádu předpisy EU je výsledkem „znásilnění parlamentu“ vládou. Poslanci vládní většiny hlasují i pro zákony, s nimiž nesouhlasí. Schválené zákony tak nejsou výsledkem společenské dohody, ale výsledkem kombinace diktátu Bruselu a vlády. A respekt občanů k nim tomu odpovídá. Češi jsou mistry světa v obcházení zákonů.
Předchozí vládě bez důvěry se několik měsíců dařilo obcházet základní zákon země – Ústavu. A nic zase tak hrozného se nestalo. Lidé v praxi často obcházejí zákony vzniklé silovým koaličním hlasováním. Proto, aby vůbec mohli normálně fungovat. Striktní dodržování takto schválených zákonů naopak často vytváří otřesné nespravedlnosti. Příkladem mohou být exekuce. I ty, které se dějí v souladu se zákonem, jsou často nemorální a nespravedlivé. Je-li za nezaplacenou pokutu ve výši 500 Kč dlužníkovi zabaven majetek v hodnotě 20 tisíc korun, tak to sice může být podle zákona, ale je to nespravedlivé a nepřiměřené.
V noci na dnešek byl nastaven ústavní, tedy zákonný stav. O tom, jestli bude lepší, se přesvědčíme časem. Skončila však krátká doba, kdy se poslanci pokoušeli bez vládního diktátu řešit to, co skutečně pálí voliče. Sluší se dodat, že většina problematických zákonů v minulosti vzešla z vládní dílny. A byla prohlasována silou koalice. Výsledek vidíme kolem sebe každý den. Někomu vyhovuje více a někomu méně.
O tom, že stav, kdy bude vládnout vláda s důvěrou, asi nebude lepší než, když vládla vláda bez důvěry, svědčí i způsob rozpravy při jednání o důvěře. Předložení programového prohlášení vlády Ústava nepředepisuje. A tudíž ani jeho formu a obsah. Vláda jej předložit může, protože to Ústava nezakazuje. Zároveň do něj může napsat cokoliv. Slíbit hory horákům a doly dolákům. Jeho jednotlivé části si klidně mohou odporovat.
Včerejší diskuse potvrdila, že to už ani nikoho nezajímá. Pravicová část opozice se soustředila na kritiku toho, že vláda vznikla s podporou komunistů. Na rozcupování rozporů programu vlády si nikdo nenašel čas ani v mnohahodinové debatě. A že jich tam je. Třeba podpora jaderné energetiky současně s podporou malých dekoncentrovaných zdrojů energie. Priorit je tolik, že už v podstatě ani žádná z nich není prioritou. Za podrobný rozbor to včera nikomu nestálo. Premiér Babiš by klidně do textu mohl napsat „polibte mi všichni pr...l“ a poslanci by si toho zřejmě ani nevšimli.
Opozice hovoří o konci první České republiky. Ten by ovšem vypadal jinak. V ní by si komunisté vynutili okamžité stažení českých vojáků ze všech misí, které nemají mandát Rady bezpečnosti OSN. A následně vystoupení z NATO. Za konec první České republiky by asi bylo možno označit i stav, kdy by byl schválen ústavní zákon o celostátním referendu. A kdy by si lidé mohli svobodně v referendu rozhodnout, jestli chtějí zůstat v EU. Nebo kdyby v referendu mohli hlasovat o zablokování špatného zákona. Nic takového už po dnešní noci není na pořadu dne.
Země se vrací do vyježděných kolejí. Do stavu, v němž je „normální“, že více než milion domácností je v exekuci. Do stavu, kdy nám Brusel bude diktovat, jak tmavý má být chléb, který jíme. A kdy budou opět procházet Parlamentem zákony, s nimiž většina lidí nesouhlasí. A bude je chtít obcházet. O tom, že s nimi nebudou souhlasit často ani poslanci, kteří je schválí, napovídala včerejší diskuse. Vládní poslanci se ani moc nenamáhali vládní program a vládu hájit, vychvalovat a argumentovat. Stačilo, že na konci hlasovali pro její důvěru.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Kunštek
