Jak byste pro naše čtenáře rozšifroval prohlášení po první schůzce německé kancléřky Angely Merkelové a nově zvoleného francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, že jejich společným tématem bude také uprchlická a azylová politika?
Snad zůstane jen u prohlášení, ale uvidíme. V opačném případě nás Bože chraň. Ale jedna věc jsou slova a druhá je konfrontace velkých idejí s realitou, jak francouzskou, tak německou. Jen na první pohled by se mohlo zdát, že jde o nějaké skutečné, realistické, nikoliv jen deklarované partnerství. Síla i motivace tzv. partnerů je diametrálně odlišná. Macronovi lze jen blahopřát k takovému partnerovi, je silný, je bohatý, jen ještě nemluví o účtu. Ale to přijde a nebude to dlouho trvat. A nezkušený Macron, který, při vší úctě, byl jen lepší variantou ze dvou naprosto špatných a kterého, bohužel, absolutní většina Francouzů nevolila, si na skládání účtů teprve bude muset zvyknout. První zkouškou skutečného francouzského odhodlání nechat se vést Německem budou parlamentní volby. Myslím ty francouzské. Ale svoje ukáží i ty pozdější německé.
Dá se po zkušenostech s jejich dosavadními postoji a vyjádřeními očekávat, že Macronův nástup do čela země zvýší v Evropě tlak Německa a Francie na podporu imigrace, tím i tlak na Českou republiku, aby přijímala imigranty, což by vedlo k dalšímu omezování suverenity České republiky?
Nemylte se, ve skutečnosti nejde o podporu imigrace, jde jen o německé uchování tváře. Není divu, zcela nesmyslné a od samého počátku zjevně nefunkční kvóty jsou německý výmysl. Ale tím mnohem podstatnějším a nebezpečnějším kýženým cílem je prohloubení evropského federalismu. Kvóty jsou jen jedním z mnohých, sice typických, nic neřešících, bombasticky prezentovaných a absurdně prosazovaných euronesmyslů, nicméně, přesto, pouze jedním z okrajových příznaků. Ovšem na cestě k německé hegemonii v Evropě tenhle federalistický stupeň vytváří vynikající předpolí. Dnes už snad nikdo nemůže myslet skutečně vážně, že by šlo o dobro jakéhosi imigranta, který riskoval život, aby žil ve vysněném Německu, a kterého německý či francouzský úředník z Bruselu natrvalo usadí do Rumunska, v lepším případě na Slovensko.
Tlak na Českou republiku, stejně jako na Polsko, Maďarsko a částečně i Slovensko, zejména ze strany Německa, bude pokračovat a jistě se najdou i u nás velcí koryfejové této „oboustranně“ výhodné spolupráce. A znovu připomínám – vůbec nejde o to někomu pomoci, někoho někam přemístit, něco někde vyřešit – jde o to jasně a bezpodmínečně deklarovat poslušnost a bezmezný souhlas s čímkoli, o čem Brusel a Německo prohlásí, že to je to pravé evropské. Ze 160 tisíc naplánovaných přesunů nebude ani desetina. A je jedno, kdo nesplní ty desítky tisíc, byl-li dostatečně poslušný. Ale ti, kteří byli vzpurní a navíc nenaplní nařízené stovky, půjdou na pranýř. A suverenita? Tak její osud je v rukách právě těch, kteří teď z nějakého, jakéhokoli důvodu, ustoupí bruselským hrozbám. Že to je cesta do pekel, je zcela jasné. Ale to bychom se museli vracet hodně daleko. Jen nenaskakujme na myšlenku, že méně Bruselu znamená více Moskvy. Tak jednoduché to opravdu není.
Po zablokování takzvané balkánské cesty vede nejpopulárnější trasa běženců do Evropy z Libye přes Středozemní moře. Co je z hlediska zastavení nelegálního přílivu dalších Afričanů do Evropy největší překážkou?
Asi opravdová vůle něco skutečně udělat. Víte, je to jako sršně, co jdou za světlem, odhánět novinami, pokud to světlo za žádnou cenu nechceme ani přistínit. Balkánskou trasu zastavila vůle, snad ze zdravého rozumu nebo z obavy, že pokračování náporu na Maďarsko bude fatální. A vzpomeňme si, kde byl klíč. Zajistit, aby Makedonie, když ne evropské Řecko, byla aktivní. Znamenalo to nejen poslat policisty na hranice či drát na ploty, znamenalo to ale hlavně odstínit všechny ty dobrorádce, kteří hledali cestu, jak provést ten proud dál přes Makedonii a Srbsko do srdce Evropy. A ty zištné dobrodince z řad UNHCR a nevládních organizací bylo třeba odpojit od organizátorů této nelegální migrace. Jen si vzpomeňte na anarchisty v řeckém Idomeni po přehražení hranice. Použili všeho, včetně násilí. Výhodou Makedonie bylo, že jí minulo budování pomocné infrastruktury organizátorů nelegální migrace. Těch pár taxikářů, sem tam nějaký převaděč či ubytovatel, to byl jen malý zisk místních mafií. Právě vyloučení místního organizovaného zločinu anebo jeho soustředění jiným směrem pomohly zastavit proud. Organizátoři naštěstí tuto zemi podcenili. V Srbsku, s podporou jednotlivých vlád i EU, dál dobrodějové působí, i české ministerstvo zahraničních věcí posílá finanční prostředky tzv. Czech teamu, občas je přijímá Špidla a premiér jim děkuje za velkou reprezentaci naší země.
Psali jsme:
A může tomu náporu vůbec nějak Itálie čelit, aby se kvůli té migrační trase přes Středozemní moře nepotýkala s tak velkými problémy?
V Itálii je to jinak. To není jen, dnes už konečně na povrch vyplouvající, spolupráce nevládních organizací s pašeráky. Konečně se o věci, o které se ví od počátku projektu Safe Lives, námořní operace italského námořnictva, která rozpohybovala libyjskou-italskou trasu, zvýšila poptávku zúčastněných, začíná více hovořit. O lodích NNO – přes 90 procent – se ví dlouho, prozrazuje je GPS navigace a lodi s konkrétními jmény a provozovateli. Nejen připlouvaly na předem domluvená místa mimo libyjské pobřežní vody, ale některé před cestou zpět do Itálie možná kotvily, možná se jen pohybovaly, přímo u libyjských břehů. Nepochybuji o tom, že už nejde jen o lovení nešťastníků na moři, ale jejich nakládání či rekrutace přímo na africké – libyjské – pevnině. A ne každá z nich mířila do určeného italského přístavu, ale do určité doby si kapitáni těchto lodí vybírali spíše ty přístavy, ve kterých nebyl hotspot. To, že na palubách těchto lodí nebyly rozlišeny oběti od jejich převaděčů, snad také o něčem svědčí. Kdo tyto lodě financuje, se možná neví, možná ví a tají se to. Rozhodně to nebudou pouze Sorosovy a podobné fondy, jistě to budou i dotace EU. Jen nevěřme, že ono bruselské tytyty snad vylučuje přímé financování, spíše však, spolu s pašeráky, kofinancování, různých ukrajinských, panamských, mauricijských a kdo ví jakých dalších námořníků. Je potřeba obchodní artikl převézt, tak se našel převozník. Že by se v Itálii či na italské Lampeduze objevila nějaká loď přímo z Libye, tak to opravdu ne. Inu z převoznictví a převaděčství se stal průmyslově organizovaný dovoz „materiálu“ k uspokojování evropských potřeb.
Co si pod těmi evropskými potřebami máme představit?
Tak ty nejsou ledajaké. Dokud se laciná africká pracovní síla objevovala jen na jihoitalských polích, nebylo potřeba velkých lodí. Vždyť sezóna zemědělské produkce začíná shodně s uklidněním na Středozemním moři. Už dávno jsem mluvil o ideální příležitosti propojení libyjských a italských mafií, stejně jako o tom, že nejde o uprchlíky, ale o ekonomické migranty, s nimiž někdo čile obchoduje. Drogy jsou dávnou minulostí. Lidské bytosti mají totiž ještě jednu výhodu: dotace dobrodějům, italské jsou dobré, ale bruselské jsou lepší. A tak vzniklo pod taktovkou mafie další průmyslové odvětví: péče o tzv. uprchlíky. A Evropa platí a platí. A nejvíce vynášejí trvalejší centra pro nezletilé. Hledejte linku. Ano, funguje bezvadně.
A kdy to skončí? Nikdy, stejně jako zatím nikdy neskončila mafie, ale sledujme to někdy upřímné a často pokrytecké snažení něco s tím udělat. Nikdy však nepřistupme na to, že kvóty jsou dobrem pro nově přicházející. Vzpomeňte si na to, až budete sledovat jednání Evropského parlamentu, Evropské komise, snažení německé vlády i vlád dalších zemí. A nikdy nezapomeňte, kam že ty peníze z cest za „lepším“ jdou. Kdo si skutečně pomůže.
Podle současných pravidel má přitom z těchto běženců nárok na azyl jen 30 až 40 procent, zbytek je považován za ekonomické migranty. Problém je v tom, že jak jsou jednou v Evropě, tak je z ní už nikdo nedostane, protože jejich domovské státy je odmítají přijímat zpět. Existují recepty, jak tomu bránit, ale evropští politici se k tomu nemají, nebo žádné dobré řešení momentálně opravdu není?
To procentické vyjádření již dávno neodpovídá skutečnosti. Když jsem o 20 až 30 procentech mluvil před lety, byl jsem napadán. Dnes už to číslo zdaleka není tak „vysoké“. Dnes jde téměř čistě o obchod s lidským masem. Používat označení ekonomická migrace je dnes už eufemismus, přílišné barvení skutečného stavu narůžovo, jak jednoznačně ukazuje integrace těchto nově příchozích na trh práce, a to třeba i ten nelegální. O azylové migraci dnes už snad hovoří jen páni Rozumkové a jemu podobní, aby se jim i nadále žilo dobře jako doposud. Hitem sezóny jsou ale nezletilci, skuteční i ti jen vypadající jako nezletilci, protože v těchto případech je Evropa obzvláště „humanitárně štědrá“ a navíc vlastně nehrozí ani zpětná deportace. Na některých lodích je jich až 80 procent. Jen připomínám, že libyjský kanál je dobře ošetřen i pro chvíli, kdyby se snad podařilo nastavit nějaký systém ochrany hranic, tedy těch libyjských, a kdyby se i mohlo začít snnávraty alespoň do vybraných afrických zemí. Přímá letecká linka z bangladéšské Dháky do libyjského Tripolisu, a to v době tzv. velkého tlaku Evropy a zejména Itálie na snad legitimní libyjskou vládu, je jen – zatím – letmým opakováním politiky Turkish Airlines z doby velkého putování z Turecka na řecké ostrovy, kdy podobné linky s vízem udělovaným až na tureckém letišti spojovaly – a asi ještě spojují – tuto krásnou zemi s více než polovinou Afriky. Až jednou přestaneme mít klapky na očích, možná uvidíme, jak se ty všechny věci měly, mají a zřejmě budou mít. Zatím to nejsou jen klapky, ale pytel plný neschopnosti, rafinovaně kombinované s politickou korektností. To vše, v čele s evropskou diplomacií, definuje stávající sebezničující evropskou migrační politiku. A, bohužel, zatím nic nenasvědčuje, že bude jinak. Je-li mezi 400 zachráněnými 252 Bangladéšanů a dva lidé z Eritreje, o čem to svědčí?
Samostatnou kapitolou je přimět, zatím jen vybrané, zejména africké státy, k přijímání vlastních občanů. Pákistán je mimo hru: ti oznámili, že nebudou přijímat zpět své občany proto, že se v Evropě zradikalizovali. Tak to se jim nedivme, že svou bezpečnou, vysoce demokratickou zemi, atomovou velmoc, nechtějí pákistánští představitelé zamořit nějakými evropskými džihádistickými praktikami. A Afrika: tady jsou překážky dvě. Jedna, o které se mluví, tedy neochota těchto zemí přijmout kohokoli, kdo opustil vlastní zemi. Ta druhá, příznačně horší, je neschopnost naše, evropská. Jakkoli jsou silná slova na summitech či Radách, v reálu si „sluníčka“ uhájila téměř absolutní nedotknutelnost všech rozvojových projektů, a tak dál z Evropy plynou miliardy eur. A že by se někomu podařilo zkrotit obchodníky nějakým embargem či sankcemi, tak o tom jsem také neslyšel. A tak jen tlacháme a děláme zoufalé pokusy zlomit ve stávající Evropě smrtelně nepříznivý stav, samozřejmě po bruselsku. Zavíráme ústa vlastním občanům, aby někteří vyvolení mohli pokračovat ve své bohorovné krasojízdě.
V poslední době přecházejí do Turecka v podstatě jen džihádisté i s rodinami, které syrská armáda se svými spojenci ve stále větších počtech zatlačuje – nebo v rámci dohod o evakuaci převáží – do provincie Idlíb u tureckých hranic Jde o zcela zahalené a vesměs negramotné ženy ověšené spoustou dětí a vedle nich náležitě vousatý manžel. Pokud se tito lidé dostanou až do Evropy, máme prý čekat příchod nefalšovaného islámského středověku. Je proto Turecko, ať si o režimu prezidenta Erdogana myslíme cokoli, někým, koho si musí Evropská unie moc a moc předcházet?
Všechno tomu nasvědčuje, zejména pak politika samotného tureckého vůdce. A k tomu evropská povinnost plnit úkoly, vyplývající z dohody EU a Turecka. Jen Řekové svou pověstnou (ne)schopností něco podle této, či jakékoliv jiné, dohody udělat, vlastně paradoxně chrání Evropu. Podle ní za každého syrského občana, navráceného z řeckých ostrovů bude jeden syrský občan přesídlen z Turecka do EU, a to s ohledem na kritéria zranitelnosti, vypracovaná OSN. Jen několik desítek vrácených z řeckých ostrovů je zlomkem syrských uprchlíků, kteří byli z Turecka přemístěni do Evropy. Možná právě tady je dobré pochopit, o čem a proč jsou všechny ty bezpečnostní prověrky. A to ten vlastní útěk džihádistů začal teprve nedávno.
Kdo a jak si bude předcházet Erdogana ještě mimo Putina – a Trumpa – teď úplně nevím, ale Evropa to tak nějak ani dělat nemůže vzhledem k tomu, jak Erdogan miluje lidská – a jakákoli evropsky pochopitelná – práva. A s tím si budou muset rychle lámat hlavu zejména v Berlíně a také v Haagu, jak ukázaly události kolem tureckého referenda. My to teď máme také o něco složitější kvůli těm dvěma bláznivým aktivistům, které turecké úřady obvinily z podpory terorismu. Jen na okraj lze pochopit, kam až může vést ideologie fanatických sluníčkářů.
Psali jsme:
Čím se však dá vysvětlit, že už byl téměř na spadnutí bezvízový styk zemí Evropské unie s Tureckem?
Na to, že s tureckou demokracií, lidskými právy, plněním dohod, světonázorem je to jinak, než se u nás tvrdí, jsme upozorňovali mnohokrát. Naposled právě při hloupých diskusích o bezvízovém styku s Tureckem. Když bylo Merkelovou hlásáno, že je v podstatě splněno, tak neexistoval turecký pokrok ani o milimetr. Nepřekonatelné nedořešené problémy přetrvávaly. Jedni tomu říkali diplomacie, druzí neschopnost formulovat postoj. Jaký chceme mít vztah k osmanskému sousedovi, který se postavil na vlastní nohy, odvrhl kvazi demokratizující požadavky a my najednou nevíme, co s ním. Nejsme schopni ani přiznat, že je to, minimálně regionální, hrozba. S nadsázkou lze říci, že kdyby na těch člunech do Řecka, namísto v Turecku obecně nenáviděných Syřanů, byla pravidelná turecká armáda, tak by dnes stála u Berlína, my bychom přijali islám a šáriu a ještě to vydávali za nejlepší řešení. S dohodou EU a Turecka to bylo obdobné. Slíbili jsme všechno a dali požadované peníze. V té době navíc ten hlavní proud zastavilo pár stovek makedonských a pár desítek středoevropských policistů. Erdogan dobře věděl, kde je Řecko a s ním Evropa nejzranitelnější. Nepustil ani nohu přes v podstatě nechráněnou pozemní hranici, velmi chytře je poslal po vodě, ať si s nimi v mezinárodních nebo řeckých vodách děláme, co chceme. A tak evropská ultralevice organizovala dobrovolníky, všichni jsme to platili a příchozí se hrnuli a hrnuli.
V čem spatřujete přes dohodu s Tureckem hrozbu pro Evropskou unii?
Je rok po zastavení proudu a Brusel stále nemá plán B pro případ, že si s Evropou Erdogan zahraje znovu. A jsou-li výsledkem více než ročního řeckého azylového řízení na ostrovech dva pravomocné negativní verdikty, které by měly vést k nedobrovolnému návratu do Turecka, tak jasně vidíme, jak je Evropa schopna řešit podobné invaze. A to je navíc jasné, že polovina z těch, kteří v Řecku uvízli, nikdy v Sýrii nebyla. Když původní tzv. registrace z roku 2016 napočítaly 65 tisíc lidí, tak ty současné jen 25 tisíc. 40 tisíc se z řecké pevniny vypařilo. Situace na ostrovech je zdravotně, humanitárně a bezpečnostně podstatně horší, byť počty nerostou. Když se začátkem roku jel Avramopoulos seznámit se situací na řeckých ostrovech, všechen personál EASO byl stažen z Itálie do Řecka. Po ostrovech pobíhají lidé nejen s kožními nemocemi, ale klidně s otevřenou TBC a nedostávají adekvátní zdravotní péči. WHO vede velmi podrobnou mapu výskytu TBC, jsou tam všechny evropské státy, chybí řecké ostrovy. Proč? A jaké tedy bude další kolo v Řecku? Začátkem jara to Erdogan vyzkoušel a poslal pár stovek migrantů na ostrovy. Mluvilo se o tom všude a to je všechno. Nic se nezměnilo. Jen si potvrdil, že bude přesně takové, jaké si zamane, až se mu bude chtít.
A znovu k tomu koho a proč si předcházet. Erdoganovo referendum nastavilo neúprosné zrdcadlo Evropě. 65 procent německých, holandských, belgických, švédských Evropanů – Turků hlasovalo pro Erdoganovu budoucnost. Několik milionů našich evropských spoluobčanů zcela uvědoměle zavrhlo příslušnost k evropským hodnotám a dalo se na stranu nového totalitního vládce Turecka. Angela se Schulzem to nějak moc nekomentovali. Mohla alespoň citovat sebe z roku 2010, kdy ještě nazývala věci pravými jmény, že multikulturalismus v Evropě selhal, ale naprosto selhal. Jak bude vypadat dlouhodobé soužití a spolužití za stavu, kdy se ta integrace do evropských demokratických hodnot naprosto nedaří? Pak už ovšem nezbude nic jiného, než namísto demokratické volby si čas od času někoho, s kým sice naprosto nesouhlasíme, předcházet, protože nedokážeme vzdorovat, protože se nedokážeme bránit a ani si to nejsme schopni připustit.
Náš jižní soused se pokusil vyvléct z kvót na uprchlíky, ale Evropská komise odmítla žádost, aby Rakousko nemuselo v rámci povinných kvót přijmout 1900 žadatelů o azyl z Řecka a Itálie. Kvóty však zatím splnilo jen minimum zemí, a tak Evropská komise hrozí žalobami. Jedna z nich může mířit i na Česko, které zatím v rámci kvót přijalo jen dvanáct uprchlíků. Jaký by byl v tuto chvíli nejrozumnější postup: vystavit se žalobě, nebo jí předejít splněním přidělených migrantů?
Dnes už všichni v Evropě, až na pár nepoučitelných hlupáků, a pak hromadu těch, kterým to buď přinese peníze anebo odebere povinnosti, víme, že kvóty jsou naprostý nesmysl. O tom mluvíme stále a všechny naše argumenty platí. Ten, kdo spojuje kvóty a úspěch v řešení minulé, současné a každé další migrační krize, je součástí komplexu podpory – vědomé, či nevědomé – organizovanému zločinu v podobě pašování naprosto nepřipravených a k čemukoli nepoužitelných lidí, jejichž jedinou schopností je zaplatit obrovské peníze těm, kteří je pak, s malou zárukou přežití, provedou peklem pozemního a mořského přesunu do Evropy. Vzpomeňme na obchod s otroky a srovnejme si, o co lidstvo pokročilo ve schopnosti obohatit se o neskutečné peníze tím, že přesunou lidi, toužící po lepším životě, o pár tisíc kilometrů na západ či na sever.
Nebyl v té rakouské žádosti náznak toho, že by se jeho postoj mohl blížit zemím Visegrádské čtyřky?
Rakousko se svou uprchlickou zátěží, pod hrozbou další invaze z Itálie přes Brenner či oklikou přes Slovinsko a zejména před volbami s výraznými nadějemi „černých“ Svobodných se zuby nehty bránilo – ale už nebrání – kvótování. Jenže je poslušné, tváří se, že volby, v nichž totálně zkrachovaly stávající koaliční strany a Svobodní měli téměř 50 procent ve druhém kole, dopadly dobře a zuby nehty nechce patřit do střední Evropy, míněno k V4, a tak povolilo. Mám za to, že to podstatné v jeho novém přehodnocujícím rozhodnutí byla tichá dohoda s Bruselem, že vlastně vůbec nejde o přesuny v rámci realokací, ale o tzv. pledge, sliby vědomě a po dohodě plané, tedy nabídku převzetí určitého počtu, avšak, s Bruselem tolerovaným skutečným nepřevzetím. Vzpomeňte, kolikrát jsme hovořili o tom, že v Bruselu, zejména ve vážných, bezpečnostních otázkách, nejde o to, kdo co udělá, ale kdo co správně evropsky řekne a jak přesvědčivě. Správný Evropan má být dle Bruselu zejména Eurokecal, žádný Eurodříč. Počet summitů, závazků, dohod, prohlášení, rad, konzultací, večeří, tiskových konferencí ..., to se počítá. Jen na okraj, naše kamarádské Slovensko se svými snad sedmi pledgemi za poslední rok – vždy na deset osob z Itálie – se vymanilo z nejkritizovanějšího okruhu zemí – Polsko, Česko, Maďarsko – a také z úst pana vrchního evropského migračně-bezpečnostního farizeje, řeckého komisaře Avramopoulose v Evropském parlamentu. Že na Slovensko nepřišel z Itálie ani jeden „uprchlík“ z „těžce zkoušené“ Itálie je fakt, na kterém se do září 2017 nic nezmění. Přece stačí slíbit a pak nic neudělat, na tom je postavena dnešní evropská migrační politika v bruselském podání. Jen nekverulovat, třeba i proti největší možné pitomosti. Jen tak dál Evropo! Na plnění socialistických závazků si budeme muset zase zvykat, i těch, o nichž všichni víme, jak dopadnou.
A jak by tedy měla Sobotkova vláda na výhrůžky zareagovat?
Odpověď na jedinou možnou reakci slušné vlády jsem právě naznačil. Jaká bude skutečná odpověď na bezprecedentní hrozbu trestem za jiný názor, nevím, ale všichni ji brzy uvidíme. Ministr Chovanec doposud mluví pevně, uvidíme, jestli bude také nadále pevně stát. Mnohé už jsme zažili.
Problém v těch tzv. realokacích je však ještě jiný. Celkové rozhodnutí o možnosti odejít někam jinam činí 160 tisíc příchozích. A dnes je k dispozici něco přes 12 tisíc osob. A samotný mistr všech lží komisař Avramopoulos, světe div se, slíbil, že v Itálii ještě „pochytá“ dalších šest tisíc. Další kus puzzle s obrazem toho, o co v této chvíli jde. Ale primární je potrestání a pokoření těch, kteří si dovolili mít jiný názor. Natož pravdivý. A nezapomínejme, že i v Rakousku se čeká na předčasné parlamentní volby. Třeba si ten svůj postoj po 15. říjnu ještě znovu přehodnotí.
Co může pro Evropskou unii znamenat rozhodnutí zrušit vízovou povinnost pro občany Ukrajiny?
11. června 2017 se začne nová etapa evropsko-ukrajinskych vztahů. Evropská komise tak bez ohledu na jakékoli argumenty z migrační a bezpečnostní oblasti prosadila zrušení vízové povinnosti pro občany Ukrajiny na dobu do 90 dnů. My jen doufejme, že se jedná o cesty za jiným účelem než za nějakým legálním či nelegálním zaměstnáním. Přejme občanům Ukrajiny bezvízový pobyt v Schengenském prostoru, i když neumíme predikovat, jak velký a jak zaměřený bude zájem občanů Ukrajiny o turistické zájezdy do Evropy. Čím si však můžeme být jisti, je to, že do Česka nepřijedou jen turisté, obhlížející krásy pražských památek, jako spíše ti, na které se nedostalo v jinak velmi štědrém kolotoči krátkodobých víz, vydávaných na konzulátech ČR v Kyjevě či Lvově. Takový dar ještě ukrajinské mafie za dobu své existence obchodu s levnou ukrajinskou pracovní silou nedostaly. Jako náplast za všechny sliby po Majdanu, okupaci Krymu a ruskou agresi na východě Ukrajiny je to, bohužel, to nejhloupější, řekněme synonymicky další vskutku bruselské řešeni. Ale co chceme od někoho, kdo opravdu nešťastně nastavil pravidla pro suspenzi vízové povinnosti a zároveň po skutečně nešťastných zkušenostech se zrušením víz obyvatelům z Balkánu – a s idiocií sobě vlastní – rozhodl, že těmi letošními abonenty bezvízového režimu do Evropy je velmi povedená čtveřice, kde Ukrajinu doplňuje Gruzie, dnes již bezvízová, ale také Turecko a Kosovo. Už jsme o tom v minulých rozhovorech také obsáhle hovořili.
Ještě, že se o tureckou (ne)perspektivu bezvízového styku postaral za nás sám Erdogan. Alespoň prozatím. Kdyby bylo pouze na Evropě, už bylo Turecko také bez víz. Ideologická indoktrinace jak za sovětských dob nejenže nepřihlíží k potřebám národních států, ale nebere ohled ani na jakékoli racionální rozbory migrační a zejména bezpečnostní situace v Evropě jako takové. Ano, Evropa otevřela, a zcela vědomě, nový a velký migrační kanál, tentokrát nikoli z jihu či jihovýchodu, ale přímo z východu, tedy z oblasti velmi žíznivé po čemkoli, co pomůže zlepšit život kdesi na východě, kde by na to lidé čekali desetiletí, ne-li do soudného dne, bez jakékoliv naděje. A jen připomenu, že se nás tenhle kanál tentokrát velmi silně, dokonce nejsilněji jak to jde, týká. Dnešních našich 120 tisíc nových spoluobyvatel a jejich velmi pozitivní zkušenost s českou kotlinou nejen velmi rychle transformovalo cirkulární migraci v trvalé přesídlení, ale také vytvořilo jednu z klasických imigračních komunit, která je schopná se postarat nejen o sebe, ale přitáhnout další tisíce nových.
Dá se předpokládat v masívnějším počtu zneužívání bezvízového styku občanů Ukrajiny s Evropskou unií ze strany obyvatel zemí na východ od nás?
Pokud se někdo domnívá, že mezi Ukrajinou a zbytkem bývalého Sovětského svazu je nepřekonatelná hranice, že bezchybný, jakékoliv korupce prostý, výkon státní správy na Ukrajině naprosto vylučuje získání jakýchkoliv falešných cestovních dokladů z těchto destinací, pokud si snad někdo myslí, že pro tyto státy nebudeme v rozhodující míře cílovou destinací, pokud někdo sní o tom, že nesmyslně levná, ať už nelegální, nebo legální, pracovní síla bude naší spásou či snad, že nastanou-li problémy s desítkami tisíc, nikoliv desítkami, příchozích, tak Brusel přispěchá na pomoc, je na velkém omylu. Faktem zůstává, že vše někomu slouží či sloužit má, to ze zkušenosti víme všichni.
Co však nevím, bavíme-li se o migrační politice evropské a české, komu a čemu mají sloužit chystané změny ve vedení Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR. Pro nikoho zasvěceného není tajemstvím, že ten český přístup v posledních dvaceti letech je výjimečně realistický, citlivý k potřebám nejen těch potřebných, ale k potřebám České republiky a jejím občanům, k bezpečnostním hrozbám a dlouhodobé udržitelnosti. U nás je sice více cizinců než v Nizozemsku, vážné problémy však objektivně dlouhodobě nejsou, a proto i extrémistická politická scéna je marginální, i proto se každý návštěvník, z celého světa, cítí v České republice relativně bezpečně. Vedení zmíněného odboru na tom má samozřejmě rozhodující zásluhu. A on se někdo zjevně rozhodl ho vyměnit – navzdory výsledkům, navzdory služebnímu zákonu, který fakticky pomohl pouze zbytečnému nárůstu dalších třiceti tisíc úředníků, ale žádnou kvalitu, stabilitu a jistotu neskýtá – zjevně nejde jenom o nějaké náměstkyně na ministerstvu zdravotnictví, zjevně si nemůže být jist ani žádný ředitel odboru na kterémkoliv úřadu, protože být nejlepší a vyhrát výběrové řízení prostě nestačí, ale i navzdory lidské slušnosti, elementární logice a potřebám České republiky. Jistě se časem dozvíme, komu to má sloužit. Komu to stávající vedení vadí. Pokud by však mělo jít o něco víc, než „pouze“ o zničení konkrétního vynikajícího úředníka, pokud by šlo třeba o budování nějakého nového, kdo ví na kom závislého, tzv. nezávislého imigračního úřadu – tuto konstrukci jako nepřijatelnou už zavrhli všude v Evropě – pak nás ani v ČR v oblasti migrace po desetiletích stability nečeká nic hezkého.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
